Články / Reporty

Surfování na vlnách chaosu (Lunchmeat 2016)

Surfování na vlnách chaosu (Lunchmeat 2016)

blueskin | Články / Reporty | 18.10.2016

„Asi jsem na tohle už moc starej,‟ prohlásil můj společník během prvních sekund setu Samuela Kerridge na letošním festivalu Lunchmeat. Dotyčnému táhne na padesátku a jde o známého českého moderátora, promotéra a DJe. Svým povzdechem bezděky poukázal na generační výměnu, která v posledních letech probíhá na poli elektronické hudby. Souběžně s ní pokračuje žánrová fragmentarizace nastartovaná počátkem tisíciletí s masivním nástupem internetu. Ta vnesla chaos do původně poměrně přehledné krajiny elektronické hudby předchozích dekád. A právě mileniálové, kteří už do světa s internetem skočili rovnýma nohama, se zdají být na tento chaos mnohem lépe vybaveni.

Budiž řečeno, že festival Lunchmeat, stejně jako stejnojmenná audiovizuální platforma, se výše popsaný chaos nesnaží nijak zpřehlednit. Spíše vytrvale surfuje na jeho bezbřehých vodách a intuitivně vyhledává čerstvě vzedmuté vlny. Na organizátorech je znát, že se při sestavování programu jednotlivých ročníků festivalu řídí především vlastními preferencemi. Velká jména schopná přivést na festival davy návštěvníků tradičně prokládají osobními objevy posbíranými na nejrůznějších světových štacích, které obrážejí doby aktivní vjové a audiovizuální umělci.

Takovým objevem je třeba britské duo Sculpture, které letošní ročník festivalu otevíralo. Směs elektroniky těkající mezi technem a breakcorem doplňovala real-time manipulace s magnetofonovými páskami. Vizuály pak obstarávala polovina dua pokládáním obrázkových kotoučů na talíř gramofonu, který snímala kamera a obraz přenášela na projekční plátno. Vrstvením a posouváním kotoučů vznikaly jednoduché, ale nesmírně účinné efekty připomínající něco mezi rannými avantgardními filmy lidí, jako je Hans Richter, a kolážovitými animacemi Terryho Gilliama.

Možnost sledovat zblízka proces tvorby byl jednou z mnoha výhod letošního umístění festivalu do budovy bývalých Elektrických podniků v pražských Holešovicích. Nejlépe to šlo v klubu NEONE, který sloužil jako jedna ze tří festivalových scén. Radost byla sledovat tu například Američana Petera Kirna, který pomocí dvou abletonových kontrolerů, bicího automatu Volca a klávesového syntezátoru dokazoval, že techno může znít ve správných rukách živě a organicky.

Paradoxem doby je, že tento přístup dnes spadá spíše do sféry undergroundu, zatímco v hlavní proudu elektronické avantgardy se nosí spíše studiově značně vyhoněná hudba. Takovou provozuje třeba švédská dvojice s nevyslovitelným jménem SHXCXCHCXSH. Jejich set zařazený hned zkraje večera odhalil zásadní zvukové limity hlavní festivalové scény v bývalém podzemním kině. Pulzujícímu a bublajícímu technu s řadou téměř subsonických pasáží nedělal zdejší sound systém příliš velkou čest. Naštěstí ji zachraňovaly vizuály, které měl na svědomí Portugalec Pedro Maia. Dystopický rozměr na kost ohlodaného techna zbaveného taneční energie doprovázel Maia záběry čerpajícími z estetiky kazů filmového materiálu.

Zajímavé vizuály si přivezla i britská experimentální dvojice patten. Jeden z posledních přírůstků do katalogu labelu Warp Records na festivalu představil svoji čerstvou desku Ψ plnou dekonstruované klubové hudby a tísnivé atmosféry, kterou v živé verzi podporovalo sporé nasvícení pódia. Tomu kromě dvou hlavních protagonistů dominovala průhledná deska, na kterou lasery vykreslovaly různé obrazce. Plná laserová palba se ale spustila až nad ránem, kdy pódium opanoval Danny Wolfers alias Legowelt. Produkčně mimořádně plodný Holanďan představoval ojedinělý houseový úkrok od jinak spíše na techno orientovaného programu festivalu. Při poslechu jeho setu se ale nešlo vyhnout kacířským myšlenkám o Wolfersově přeceněnosti.

Zklamala i v NEONE vystupující Kyoka. Její domovský label Raster-Noton je známý svou matematicky precizní estetikou. Zatímco však nejznámější představitelé labelu, jako jsou Alva Noto nebo Byetone, nezapomínají vyvažovat výše zmíněnou estetiku velkorysými dávkami emocí, zůstává tvoba v Berlíně usazené Japonky akademicky suchá. Zajímavěji působila grimem ovlivněná produkce další Berlíňanky Ziúr. Kámoška Peaches do svých tracků míchá prvky noiseu, tanečnímu potenciálu skladeb to ale nijak nevadí. Ženský trojlístek doplňovala na letošním Lunchmeatu Švédka Kablam, která předvedla solidní djský set s hudbou ve stylu tvorby zástupců labelu Night Slugs či britské královny bass music Ikoniky.

V podobném duchu pak v sympaticky působícím sále zvaném Elektra probíhal zhruba tříhodinový showcase londýnského labelu Her Records. Ten reprezentovali jeho zakladatelé Sudanim a MM doplnění dánskou spojkou labelu jménem Kid Antoine. Dohromady rozpoutali taneční smršť, které jsou u nás schopni snad jen Aid Kid a Kewu.

Na konec reportu to (subjektivně) nejlepší z letošního ročníku: berlínské duo Amnesia Scanner vytvořilo v Elektře imerzivní prostředí plné umělé mlhy prostupované kužely světla a záblesky stroboskopů. Jeho hudba klouzala mezi žánry, navzdory své intenzitě ale neztrácela ze zřetele jakousi základní komunikativnost. Ta nechybí ani tvorbě Rolyho Portera. Jeho noise ambientní set sice narážel na výše zmiňované problémy se zvukem v hlavním sále, celkový dojem z jeho vystoupení, které doprovázela působivá projekce průletů digitálními mimozemskými světy, byl ale i přes to ohromný. Podobný potenciál sliboval i set Samuela Kerridge, jehož atmosféru však totálně pohřbily opakované výpadky zvuku.

Nejsilnější vzpomínka v souvislosti s letošním ročníkem festivalu bude bezpochyby patřit chlapíkovi jménem Objekt. V Berlíně usazený Brit s japonskými kořeny předvedl v NEONE neuvěřitelně dobrý djský set, kterému přihlíželo ostudně málo lidí, o to větší byl ale prostor k tanci. První hodinu hrál Objekt techno, ve druhé se pak dostal ke slovo crossover mezi dubstepem a IDM. Mixování bylo precizní a soustředěné, přesto jím však postupovala málokdy viděná vášeň. Kdyby djing jako umělecká forma už pár desítek let neexistoval, byl by ho Objekt zcela určitě pro své osobní potěšení vymyslel.

Tady někde může ležet odpověď na skepticismus mého známého z úvodu článku. Elektronická hudba možná nabyla oproti 90. letům mnohdy netušených forem, motorem těchto změn jsou ale, tak jako u všech hudebních inovací, lidé jako Objekt, Roly Porter nebo duo Amnesia Scanner. Lidé s vášní pro hledání nových výrazových prostředků pro hudbu, kterou milují, stejně jako ti, kteří jsou kvůli konkrétnímu jménu v programu festivalu čekat klidně i do brzkých ranních hodin. Dokud bude Lunchmeat na oba typy lidí cílit s dosavadní vervou, je budoucnost českého clubbingu v dobrých rukách.

Info

Lunchmeat Festival 2016
14.10. 2016, bývalá budova Elektrických podniků, Praha

foto © Zdeněk Němec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.