Jakub Béreš | Články / Reporty | 12.10.2015
Sobotní dramaturgie klubu Chapeu Rouge většinou nebývá přívětivá k písničkářům. Přesto se jednou za čas stane výjimka a do proudu tanečních akcí se protlačí jedna intimnější. Davy turistů štosujíce se v Jakubské ulici si musí na svoji dávku špinavého rámusu chvíli počkat. V sobotu dostala přednost irská osmnáctiletá zpěvačka Soak.
Support „Jéčko“ nechal ostatní doma a před vyprodaným klubem se předvedl sám s kytarou. A nic bych na tom neměnil, tentokrát by slovo předskokan bylo urážkou. Úvodní anglické písně nutily pochybovat o tuzemském původu zpěváka, rázem jste se ocitli v nehostinné krajině severní Anglie a romanticky vypluli směr Island. V půli široké cesty se kurz obrátil nazpátek domů, domů do Prahy. Atmosférické melodie se rozplynuly a vítr do plachet přidaly české texty vyprávějící příběhy o holkách a klucích, o radostech a o smutku. Indiefolkový zpěvák jako floskule na hranici popu? Ne, Jéčko spojení naplňuje a k popovým odbočkám se vůbec nepřibližuje.
Soak navázala na intimní atmosféru a bez zbytečného povídání, které by vlastně zbytečné nebylo, spustila trojici akustických songů. Mimo písně působila chladně a nezaujatě, kontakt s publikem nula. Zato když zpívala, všechno bylo, jak má. Na osmnáctiletou nesmírně vyspělý výkon, z něhož byla cítit silná osobní zkušenost. A přestože nejde o existenciální texty, puberťačky se většinou dívají na svět úplně jinýma očima. Tím spíš, když hledáte sami sebe a do toho se vám doma hádají rodiče. Směsice dream „teen“ folku oslovuje i starší posluchače a těch mladých byla v klubu menšina.
Dvojčlenná doprovodná kapela byla poněkud navíc, jakkoliv zpestřovala celkový zážitek. Set sice gradoval, ale vyvrcholil mnohem dříve, než bylo v plánu, a možná ani žádný vrchol neměl. U Soak je zbytečné chtít show, stačí sledovat, jak proplouvá životem holky s chlapeckou vizáží ze zapadákova, holky, která rezignovala na gender. Sobotní večer nakonec měl pomyslný vrchol a tím byl nenápadný přídavek, který Soak odehrála uprostřed sálu samotná s kytarou a bez mikrofonu. Jen škoda, že žijeme v době s mobilními telefony, které jsou opatřeny fotoaparátem s bleskem…
Soak (uk) + J
10. 10. 2015, Chapeau Rouge, Praha
foto © Jakub Václavek
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.