Ta slova vyjadřují radost (Meat Wave, Pacino)

Pamatuji dobu, kdy Pacino zněli jako garážová kytarovka. Dobrá garážová kytarovka. 24. října 2014, když jsme poprvé stáli tváří v tvář, bych ale netipovala, že se z dobré garážové kytarovky, což je ostatně dost vágní kategorie, stanou zaslouženě přehajpovaní miláčci kdekoho. Pacino změnili sestavu i zvuk, vydali desku u výborného labelu, hlasité „bolestínství z periferie“ začalo být cool. Takhle my si tady žijem. Neberte mě špatně, ta slova vyjadřují radost.

Orlovsko-pražské trio přišlo s modelem, který je jednoduchý a absolutně funkční. Zvuk takzvaně na punk, indie kytary a bicí, hutná a přímočará basa, vyšponované vokály, diy etika. Pacino jsou prototypem kapely, která v nekomerčním prostředí dosahuje (samozřejmě relativního) úspěchu jen tím, že „prostě je“. Na Strahově to bylo velkolepé.

A bylo to velkolepé. Pacino by patrně nesouhlasili s použitím tak vzletného slova, ale stejně – jestliže je někdo dokonalý ve své nedokonalosti a opravdovosti, jsou to právě oni. Decentní představení slovy „Čau, my jsme Pačíno!“ a bleskurychlé hrábnutí do strun bylo sice tak trochu žánrovou exhibicí, následoval ale čirý bliss. Velmi střízlivý a nekonfliktní, rozhodně ale ne odtažitý projev členů kapely stvrdil můj dlouhodobý pocit, že in Pacino veritas, že tohle je kapela, ke které se budu vždycky s radostí a chutí vracet. Proč? Naživo je kombinací malé, neokázalé lokální kapely a kapely s naprosto svébytným zvukem, s jasně vyprofilovanou tváří a refrény, jaké by ji mohl leckdo závidět. Refrény, co rozbuší i moje ledové srdce.

fotogalerie z koncertu tady

Jestliže úspěch desky Půl litru země prokázal velkou a univerzální míru souznění, přijetí živým publikem působilo překvapivě nesměle. Voda někdy neteče, ale stojí. Nevadí. Pacino odvedli krásný kus práce, nakonec to byl silně emočně vypjatý a srdcařský set. Minimálně ve mně se tedy něco hnulo. Ty riffy se mi občas vrací ve snech, ze Szajterových textů pláču. Je to tak správně?

Meat Wave jsou pro mě mezi zahraničními interprety tím samým, co Pacino mezi těmi domácími. Moje scéna. Je pravda, že bych obecně byla radši, kdyby set odehráli mezi pingpongovými stoly, nicméně i s klubovým prostředím si poradili fantasticky. No a odpálit to velehitem No Light byl fajn nápad, taky se mi hned podlomila kolena.

Meat Wave pochopitelně vsadili hlavně na loňskou desku The Incessant, což se vyplatilo. Publikum se po pár prvních písničkách dalo do bujarého, ale velmi laskavého pitu. Štěkavý vokál Chrise Suttera byl na Strahově ještě daleko intenzivnější, než slibovaly nahrávky, a Gac s Wizniakem se svými nástroji nezůstávali nijak pozadu. Kromě spousty mladistvé energie a kvalitního repertoáru Meat Wave předvedli i hodně působivé muzikantství, tolik bubenických fíglů jsem pohromadě dlouhou dobu neviděla. Za tuhle věčnou lásku jsou dva přídavky směšnou záplatou, už se chci probouzet jenom s Leopard Print Jet Sky.

Po koncertu Meat Wave a Pacino se ve mně usadil pocit, že už jsem viděla dost, že klidně můžu zmizet pryč. Klidně někam, kde už nebude nic.