Články / Reporty

Tak trochu jiná písničkářka Sophie Hunger

Tak trochu jiná písničkářka Sophie Hunger

Shaqualyck | Články / Reporty | 28.10.2016

Podzim třímá otěže sychravé každodennosti, ulice se halí do tmy čím dál tím dřív a na člověka dosedá všeobjímající trudnomyslnost. A v tom se zpoza tmavého závěsu vynoří éterická víla s náručí nadžánrové krásy. Její hudba na oko souzní s chladnou venkovní kulisou, ve skutečnosti ale působí jako účinné antidepresivum přesahující čas i prostor. Stačí se zaposlouchat, ulpět na strunách, ztratit se v očích hlubších než nejbujnější výstřih. Dramaturgie olomouckého Jazz Tibet Clubu neumí sáhnout vedle. Co jméno, to trefa do černého.

Tentokrát si osazenstvo stylové špeluňky získala šarmantní tmavovláska Sophie Hunger, talentovaná světoobčanka narozená ve švýcarském Bernu a zocelená řadou (nejen) jazzových festivalů. Dlouhá léta byla utajeným klenotem ryze lokálního charakteru, ovšem pak ji pro svět objevil slavný krajan Erik Truffaz. Netrvalo dlouho a zrodila se hvězda, která rok od roku sebejistě stoupá. Ve stínu kostelních věží hanácké metropole se půvabná multiinstrumentalistka představila vůbec poprvé, a soudě dle nadšeně aplaudujícího obecenstva, jistě ne naposled. Bez předskokana a rovnou jako trio, jehož dvě třetiny v půlce nečekaně zmizely v zákulisí, což překvapená kráska pohotově přetavila ve vtipnou vsuvku. Zkrátka, podobné persony k nám nejezdí obden.

Úvod? Řada interpretů otvírá osvědčenou klasikou, divoce a nahlas. Ne tak Sophie Hunger, která se krátce před půl devátou z ničeho nic zjevila na pódiu a bez rozmáchlých gest spustila a cappella verzi balady Dia Fahrenda z akustické prvotiny Sketches On Sea. Chvíli na to už jí stáli po boku basák/klarinetista Simon Gerber a perkusista/klávesák Alexis Anérilles. „Páni, hrajeme tu prvně a hned před plným domem. Čím jsme si to zasloužili?“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. V pravidelných intervalech strhávaly precizně podané songy natřískaný sál k úsměvům, potlesku i tanci. Bezchybná technika, chytré texty, k tomu melodie, které vás nenechají v klidu. Třeba jako ta, co zdobí hitovku The Boat is Full. Nebo podmanivý nápěv z Love is not the Answer. A co teprve chytlavá vyprávěnka Sophie Hunger Blues?! Zdejší publikum ví, co je dobré, na takové koncerty bude vždycky narváno.

fotogalerie z koncertu zde a zde

Skromnou dámu za mikrákem předchází pověst spojení Björk s Nico a Joni Mitchell. A víte co? Všechno je to pravda, až na to, že tahle půvabná bytost nežije v ničím stínu, naopak každým coulem představuje svébytný originál. Mezi alby i žánry přechází se stejnou přirozeností, s jakou střídá osvojené jazyky. Nepřekvapivě došlo i na češtinu, namísto roztomilého trapasu však diváctvu poklesla čelist nad dokonalou výslovností bez přízvuku. Nicméně prim hrála samozřejmě muzika. V každé vteřině bylo znát, že skladby Sophie Hunger nezapřou jazzové kořeny a lásku k ryzí zemité folkařině. Zároveň místy spontánně tíhnou k hip hopu či blues a nebojí se ani rockovějšího aranžmá.

Na přetřes proto přišly jak říznější kousky z loňského alba Supermoon, tak i zádumčivější momenty, během nichž sympatická umělkyně sbíhala tu ke klavíru (Heharun), tu k foukací harmonice (Take a Turn). Ponejvíc ale spoléhala na kytaru a vlastní hlasivky. A doprovodnou kapelu s jejíž pomocí mohl náležitě vyniknout autorčin pěstěný cit pro elegantní přesahy. Písně odhalovaly pointu v ten nejsprávnější okamžik, jednou se zvrtly v poctivý rockový vítr, jindy je poeticky obestřel mlžný opar intimní melancholie. Zkušeně vystavěný set vyvrcholil dvěma luxusními přídavky. Euforie byla upřímná, dojetí vzájemné.

Info

Sophie Hunger (ch)
25.10.2016 Jazz Tibet Club, Olomouc

foto (c) žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.