Články / Offtopic / / Roadmovie

Take me home, country roads... Zpráva z El Camino de Santiago (2)

Take me home, country roads... Zpráva z El Camino de Santiago (2)

redakce | Články / Offtopic / / Roadmovie | 08.12.2012

18. června. Autobus Ribadeo – Cadavedo. První den pouti.
„Esta es no vacation, esta es camino!“
Trasa: Cadavedo – Almuña, 15 km (plus dalších pět, protože jsme se ztratili).
Ztráty: Gavin ráno zapomněl v autobuse kšiltovku a vypadá ale fakt hrozně nešťastně.

Po desítkách minut v autobuse do Cadaveda se konečně dostáváme na startovní čáru naší pouti. Jsme přesně 272 km před Santiagem, počasí je vratké, ale krásné. Ve venkovském obchůdku si kupujeme různý cajky, třeba hnusný jogurtový mlíko (jasný assmilk), zichrhajcky, protože se Markovi rozpadá batoh, Gavin si bere roztomilej plecháček na kafe, připne ho na krosnu. Jdeme najít první albergue, potřebujeme čůrat a Gavin doufá, že si bude moct do plecháčku udělat kafe. Otevře stará rázná paní a španělsky vykládá, že zrovna uklízejí a že teda určitě nemůžeme na záchod. Ale můžem si teda sednout na terasu a počkat na první razítko. Sednem si ven a děláme kraviny, pobíháme tam a motáme se a nenápadně maskujem, že se jeden po druhým postupně trousíme dozadu k nějaký stoce se vyčůrat. Stříháme si nehty na nohách, mažem se krémem a Mark nás učí všechny pískat na trávu. Čekáme na Marii. Už tu měla být... Stará paní vykukuje a napůl přátelsky, napůl autoritativně nám vysvětluje, že „tohle tady, co to je, přece nejste na prázdninách, tohle je camino! Camino je námaha a bolest, ne válení se na terase!“ Španělé, mluví vždycky zhurta, vášnivě a mávají při tom rozhořčeně rukama, i když vám přátelsky ukazují cestu nebo nabízí pohoštění. Jdu se radši s Gavinem podívat nahoru tři sta metrů k autobusové zastávce a úplnou náhodou natrefíme na Marii. Přiletěla z Kanady do Barcelony, nefunguje jí v Evropě mobil a poslední dva dny strávila na cestě ve vlaku, kde nespala, protože u ní v kupé hrál nějakej šupák Angry Birds. Ale je veselá a hned se zajímá, co a jak. Připojuje se. Vyrážíme na pouť.

Camino de Santiago je starodávná křesťanská poutní cesta, kterou už spoustu a spoustu let vykonávají poutníci, aby se pevněji připoutali ke své víře a uctili ostatky apoštola svatého Jakuba, prý uložené ve stříbrné truhle v podzemí katedrály v Santiagu de Compostela.

Ta nejvíc nejsprávnější pouť by měla začínat v místě bydliště poutníka, většina lidí si ale vybere jednu z tradičních svatojakubských španělských cest. Těch je několik. Nejvytíženější je skoro osm set kilometrů dlouhá Camino de Francés, která se v letních měsících proměňuje na poutnickou dálnici. Cesta z francouzských hranic přes Pyreneje a severní Španělsko trvá průměrně čtyři nebo pět týdnů a vykonávají ji ročně nekonečné tisíce lidí. Camino de Portugal je prý nejkrásnější a vede příjemných dvě stě kilometrů z Porta na sever; když se poštěstí vyrazit na cestu na konci září, prý vám budou štědří farmáři podstrojovat čerstvými hrozny a vínem. My jsme si vybrali Camino de Norte – severní cestu, která je nejstarší. Křesťané, toužící ve středověku vykonat pouť do posvátného Santiaga, se nemohli kvůli Arabům, kteří okupovali skoro celý poloostrov, volně pohybovat po španělském území. Proto vyšlapali stezku vedoucí těsně podél severního pobřeží, které se u Ribadea sklání k jihozápadu a posledních sto osmdesát kilometrů vede vnitrozemím. Camino de Norte je klidné až melancholické, hornaté, dramatické a osamocené, v hostelech potkáte pouze několik lidí, vede přes lesy, řeky, louky a ty nejzapadlejší a nejroztomilejší vesničky a města z celé Galicie.

Po všech stezkách poutníky provází mušle hřebenatka, symbol svatojakubské pouti. Žlutými paprsky na modrém pozadí ukazuje směr cesty na vysokých patnících, naleznete ji na razítkách hostelů a restaurací, v průčelích domů i na poklopu od kanálu. Historie je taková: tradičně se poutníci ještě ze Santiaga vydali na devadesát kilometrů dlouhou cestu k nejzápadnějšímu mysu Evropy Ferreira, kde lze nalézt právě tyhle obrovské pravidelné bílé škeble. Připevňovali si je na plášť nebo věšeli na krk jako symbol své vykonané svaté pouti. Dnes si mušle poutníci většinou někde koupí a pověsí dozadu na krosnu už v průběhu cesty, aby se odlišili od „obyčejných turistů“.

Co musí ještě dnešní poutník mít? Kromě škeble na batohu ještě poutnický pas, kam schraňuje razítka a který mu umožňuje přespat v albergues. Jsou to otevřené domy, většinou stará rozlehlá stavení s širokou duší, která spravují dobrovolníci. Mají někdy tucet, někdy i několik desítek postelí v jedné otevřené místnosti, někdy kuchyňku, někdy ne. Na Caminu de Norte se platí pět euro za noc, za to dostanete postel, teplou vodu i toaletní papír, někde ale taky luxusní snídani.

(...)

První kilometry naší cesty nejsou tak dobře značené, jak vychvaloval internetovej průvodce. To ale nevíme. Florian se dívá na svoji GPS, ale zatím jen tak z radosti, jdeme začátečnicky optimistickou rychlostí šest a půl kiláků v hodině a zpíváme starý americký country písničky, který znám v mateřštině Pavla Bobka. A bum, hned zabloudíme. Došli jsme slepou uličkou v polích na mýtinku, obklopenou maliním a ostružiním. Ale vzápětí uslyšíme hučení moře, tak se do trní nadšeně vrháme a slézáme po několik desítek metrů vysokých a strmých útesech na nádhernou divokou pláž. Kolem trčí strmý ruce útesů a zem je vysypaná velkejma šedejma kulatejma oblázkama.

Moře hrozně hučí a je to příšerná nádhera, úplně nás umlčelo a ani nemáme potřebu na sebe pořvávat, jak je to pěkný, a to je u mě co říct. Vyhrnuju kalhoty a jdu zhypnotizovaná pomalu do moře. Má sílu a leze čím dál víc k nám, je příliv a nesmíme tu zůstat dlouho, jsme obklopený třicetimetrovejma útesama. Je to magický osamělý místo, kde se člověk cítí jako člověk a všechny ty metafyzický věci, jakože mocná síla přírody v bohu, oproštění od všednosti, přítomný okamžik jasu i temnoty. Jestli jsem někde na své pouti cítila něco hlubokého, přesahujícího mystickou opakující se tělesnou mantru kroků, bylo to právě jen tady, hned první den.

Je večer. Chodidla omlácený o podrážky, přicházíme do prvního albergue v Almuně. Je to nádhernej starej barák, namalovanej na bleděmodro, opuštěná radnice se širokým kamenným zápražím a výhledem na několik kilometrů vzdálené moře. Dívám se na západ slunce a svěže zelenou louku v kopci nad domem. Spíme.

19. června. Druhý den pouti. Fresco leche de vaca.
Trasa: Almuña – La Caridad El Franco, 31 km (+ minimálně pět dalších, neb jsme se ztratili).
Ztráty. Tři, čtyři litry vody v potu. Vůbec, ale vůbec nechodíme čůrat. Uletěl mi z hlavy Gavinův slamák, který ráno našel v albergue v Almuně a půjčil mi ho, protože jsem si spálila pěšinku, slamák mi sebral vítr z kamionu a odnesl ho do hluboké strouhy pod svodidly. Florianovi odpoledne v baru ukradli jeho hiking stick za šestnáct eur. Je už hodně smutnej. V lese za městem sápe ze stromu nějakej klacek, ale není to ono.

Nohy se přes noc zázračně zregenerovaly a jdeme dál. Florian a jeho klobouk. Směju se, když si ho šňůrkou utáhne úplně až pod bradu. Florian tvrdí, že je nejlepší, a taky tvrdí, že až mu bude padesát, bude nosit masivní knír a rozepnutý strakatý košile. Po několika kilometrech přicházíme do nejkrásnějšího městečka, jaké jsem kdy viděla. Leží u moře, je to malinký přístav schovanej v kopcích, jmenuje se Luarca a je křehce modře nádherný, jako městečko z křišťálové koule, ve který sněží, když ji obrátíte. Takový to bylo městečko. Čichám moře a dávám si do vlasů obrovskou kopretinu, co roste u schodů svažujících se k vodě. Očumujeme na náměstíčku s fontánkou, obíhám ji a balancuju na patníku a koukám, kolem úzký vysoký domečky, starej oprejskanej lak na okně v barvě nemocniční postele, za vypouklým oknem nás pozoruje stará paní a naproti cedule dům na prodej. Bude tam na mě čekat.

V miniaturní vesničce Mark ucítí neukojitelnou touhu po kravském mléku. My funíme ve stínu a sundáváme ponožky, necháváme kolovat nektarinku. Za chvíli se Mark vrací a koluje taky bílý long drink, s příchutí kravích chlupů, ale pravý farmářský. Assmilk leche fresco. Už víme, proč španělský kafe chutná tak luxusně – je to tím mlíkem. Krávy věčně venku na slunci, pasou všechny ty dobrý byliny kropený mořskou vodou.

Nohy bolí. Konečně pravá poutnická zábava. Po dvaceti kilometrech naskakují první puchýře, čeká nás místo dalších plánovaných dvanácti ještě šestnáct, jen to ještě nevíme. Stavíme v Navii na veliký pívo ve zmrzlejch půllitrech a na kebab. Florian před masem zpozorní jako divokej lovec. Nemá hůl – letí zpátky, ale už tam není. Koušem se do rtů a prožíváme opravdovou účast. Taháme se dál. Do kopce pomalejc a pomalejc a při jednom kroku zařvu. Z vteřiny na vteřinu se z mýho chodidla stane kristova trnová koruna. Puchýře jsou neuvěřitelná věc. Mám bolestí slzy v očích a šedý mžitky před nima. Hryznu ret a zvykám si na bolest. Posledních deset kilometrů rozvážně kulhám a držím se kluků. Přicházíme metaforicky na rozcestí. Buď další útrpná pouť kilometr a půl na pláž, anebo rovnou do albergue. Jdeme na pláž.

Je jiná než ta včerejší. Vedou k ní dlážděné schody, kolem schodů nerezový zábradlí, vzádu se cachtá nějaká místní mládež. Soukáme se do plavek a odlepujeme ponožky od noh. Vstupuju bosa na šedivý oblázky a lámu se v půlce bolestí. Nejde našlapovat, kroutím prsty bolestí. Cesta do vody trvá věčnost. Jak se mořská čára dotkne chodidel, ječím. Ječím, jak umím, pískám vysokým hlasem na celou pláž píseň o své bolesti. Nakonec vplouvám do Atlantiku celým tělem. Proud je silný a studený, mlátí se mnou na všechny strany. Ječení se mění ve spokojené předení. Je to silný moře. Skrze solný pohled, co mi nastříkalo do očí, vidím o deset metrů dál Gavina a Marka, jak si plavou jako labutě ze soli a jejich bílý ramena svítí nad hladinou do šednoucího nebe. Florian ještě trpí svou cestu přes lvovou jámu, sůl se mu zažírá do rozdrásaných nohou. Trochu se leknu proudu, nejde plavat. Vzdávám se. Nechám se zanést na břeh.

Jsme klidní a tiší jako večer, co je kolem. Gavin načrtává linie skalního horizontu a mořských vln na přední stránku knížky, co má na čtení, Mark si potichu předříkává španělský verše z nějakýho digestu, kterej má na obálce barokní zátiší s ovocem. Já si oblíkám všechno, co mám, protože začíná být chladno.

Už je noc a potichu se plížíme do poutnického útulku. Je to dům jenom s jednou velkou místností, všichni už funí. Je asi jedenáct. Snažíme se co nejtiššeji najít místo na kovových palandách a usnout. Marie leze nahoru, narve se plnou silou kovovou špryclí do žeber a potichu řve. Snad se lidi nebudí. Slyším z chodby šplouchání vody, jak Gavin předpírá svoje khaki spodky. Florian leží venku naznak rozpaženej jako Ježíš na vyhřátý lavičce z betonu a zpracovává prožitou bolest. Kolem to trochu chrápe. Cpu si špunty do uší proklatě hluboko.

Budí mě světlo. Podle svýho pocitu uvnitř a tmy kolem tipuju jednu ráno. Všude je rozsvíceno a povyk. Španělská žena, asi správkyně, na nás svítí jak při výslechu a španělsky se rozčiluje. Musíme se asi přihlásit do knihy a zaplatit poplatek. V jednu ráno nás jdou vyhmátnout, co to je? Má s sebou dokonce nějakýho bodyguarda. Podávám ve snách pas Markovi a zase usínám. Banda zlotřilá lakomá, mládež nekřesťanská, verbež poutnická jsme.

20. června. Třetí den pouti.
„Christianity ends where the comfort begins.“
Trasa: La Caridad El Franco – Ribadeo, 32 km.

Zase jsme se ztratili! Po krásně zádumčivých pěti kilometrech v šedivém ránu, tišící návštěvě lékárny, nákupu baget a sendvičů s chorizem a olivama, který zase suverénně drobíme v kavárně na stole, a dalších deseti kilometrech se ocitáme ve slepé uličce, a to doslova. Škeble nás zradily a paprskama ukazovaly na sebe navzájem, nevěděli jsme, kam jít, nakonec jsme si nechali poradit od nějakýho týpka v minivesničce, ten povídal něco o dálnici a dalších deseti kilometrech do Ribadea. Za chvíli už slyšíme auta.

Mark nás vede někam do kopřiv, musíme krosnout dálnici. Potkáváme znova Gavina, co se předtím odpojil, už se na nás směje od svodidel. Taky tady skončil. Musíme projít asi deseti metry kopřiv a pak podlízt plot prašným příkopem. Řvu na Gavina: „Is it the four line highway, the real highway? I think it is forbidden to walk on a highway.“ Jakmile všichni zaprášení usedáme na svodidla a okouníme, asi za třicet vteřin u nás zastavuje policejní auto s blikajícím majáčkem. Hned, jak se s poutnickými pasy a omluvami vyhneme dvěstěkrát pětieurové pokutě, policajti zapnou výstražný blikače a couvají a tarasí nám tak cestu k mostu, na kterej jsme měli vyšplhat a přejít ho. Ještě nám mávají.

Na konci mostu je smradlavej kravín a Mark zase čenichá mlíko. Někam s Gavinem zmizí i se svejma lahvema a my čekáme ve stínu. Přiběhne Mark a řiká, že budeme mít mlíko a že za náma farmář přijede. Za chvíli přijede obrovskej smradlavej traktor s pravou plechovou korbou a my naskočíme a farmář za náma zaklapne zrezivělý víko přesně jako ve filmech a my jedeme. Doveze nás na svou farmu a dá nám mlíko. A bylo to nejlepší mlíko v mým životě, krásně vychlazený, smetanový, žádná příchuť kraví srsti, jenom křišťálově mléčná chuť. Pak tam ještě okouníme a obdivujeme krávy, jak čůraj proudem a pak nám posunkama a španělštinou, kterou rozumí zase jenom Mark, ukazuje, ať se jdem podívat do rožku ke kupě slámy a vytáhne z ní asi pět třídenních slepých koťátek a my je ňuňáme a jsou hrozně krásný a nevinný. „Pure innocence, isn’t it!“ Pak nás zase nalodí na traktor a odveze nás ten skvělej muž k nejbližší škebli, abysme se mohli zase napojit na camino.

Zase jsme se ztratili, ale už nás to moc nerozhazuje. Točíme se dokola po kruháči a koumáme, jak se nenapojit na dálnici. Jsme asi dva nebo jeden kilometr před cílem. Vymotáme se a před velikým mostem přes slanou řeku, co se míchá s mořem, už vidíme zdálky krásný známý poutnický útulek v Ribadeu. Jsme úplně vyřízený. Doslova. Padáme před mostem, asi pět set metrů nadohled cíle, do trávy a koukáme na překrásný modrozelený záliv a zvlněné travnaté kopce. Fakt to tu vypadá jako v Irsku. Průzračně modré moře, až bolí oči, a tráva zelená jak v japonským anime. Kdy že se to Pangea roztrhala na kusy? Zvedám se dřív a povidám, že se obětuju a půjdu, abych stihla uvařit těstoviny pro všechny. Přijelo další policejní auto. Všichni se jako jeden muž plácáme do čela a říkáme, „Oh no!“ a „That is not happening...“ a „Tell me that this is not happening...“

(...)

Banda postarších Němců jako by vypadla ze špatnýho socialistickýho porna. Když jsme přicházeli, rozvalovali se na trávníku před albergue, ve kterým jsme za tiché noci spali před třemi dny. Normálně macatý knírky, upjatý Němky, vilná němčina. Jejich mluvčí se, hned jak zahlídla naši rozevlátou pětici (asi zdrogovaní hippies, co si ještě pamatuje z devětašedesátýho z Hannoveru), napjaly všechny přísné vrásky na čele. Perfektně našrocenou slovníkovou angličtinou nám suše oznámila, že uvnitř již není místo. Všechny postele prý byly obsazené a ona nedopustí, aby se porušovala pravidla. „Ále, my se přece vyspíme na zemi,“ deklamovali jsme jednohlasně. Do dalšího albergue bylo asi deset kilometrů.

„Nepřichází v úvahu,“ řekla Němka s velkým ň. Trochu jsem ji pozorovala. Dáma v letech, spořádaná, upjatá, s křížkem na krku. Naprosto přesná. Neváhala vytočit na vlastní útratu španělské číslo správce albergue a napráskat mu, že velmi pozdě večer dorazila skupinka pěti hašišáků, kteří chtějí překračovat pravidla roztomilého poutnického hnízdečka na břehu mořském. Zlej sen.

Diskuse s ní trvala ještě dlouho. Zatímco její knírkatí společníci krčili neurčitě rameny, ona vytahovala argumenty o tom, že dvě malé koupelny mají vypočítanou kapacitu jenom pro patnáct těl. A taky že správný poutník nevstává v jedenáct, ale v šest ráno, a rychle ujde denní porci kilometrů, a ona osobně trochu nechápe ateisty, kteří se vydají na svatou pouť a ruší ostatní. Bába prostě nechtěla přenýst přes srdce, že by na nás musela ráno koukat, jak se válíme na karimatkách po zemi, nebo nedejbože trochu uhnout nožkou. Jo, křesťanství končí tam, kde začíná pohodlí.

Pak přijeli policajti. Fakt policajti. Dneska už druhý. Zavolala je bába nebo správce, je to jedno, protože oni umí jenom španělsky. Mark jim s galaúsměvem předává telefon na správce. Všechno hrozně trvá a nemám tušení, o čem tak dlouho básní. Nakonec nám ho četníci dávají zpátky a správce nám lámaně vyoslí, že je to samozřejmě v pořádku a popřeje dobrou noc. Uvaříme kýžený těstoviny, kysele se zamračíme na dederony a spořádaně zalehnem. Ordnung muss sein.

(pokračování příště)

Info

Autorka: Jitka Holasová. Vyšlo ve Full Moonu #24> a #25> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články