Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Nad již tradiční položkou podzimního hudebního programu, královéhradeckou přehlídkou Jazz Goes to Town, visela celá řada otazníků. Některé byly méně závažné, dokonce hravé a určené k zaujatým diskuzím – hlavně ta, jak se na vyznění akce projeví změna dramaturga, kterým se od letošního ročníku stal Michal Wróblewski. Ty druhé naopak už z podstaty existenci festivalu ohrožovaly. Podaří se, i přes epidemii koronaviru, a hlavně chaotická vládní opatření JGTT nakonec protlačit. Nakonec to, i přes programové změny, klaplo.

Sám jsem se do víru dění ponořil až s druhým večerem. Jak je dobrým zvykem, patřil dvěma tělesům, přičemž to první bylo zahraniční. Navzdory okolnostem podařený úlovek. Samuel Blaser Trio přivezlo uvolněnou muziku, která je plná melodických nápadů i značné odvahy v jejich rozvíjení, rozbíjení a dalším prozkoumávání. Nosným prvkem se stala zvukově zajímavě zabarvená kooperace trombónu a elektrické kytary. Bylo to velice spontánní, a přece v rámci daného řádu. Škoda jen, že se hlavní dialog odehrával mezi muzikanty na pódiu, diváky do pomyslné konverzace pouštěli jen občas.

Další programová položka, kvartet Soukup/Procházka/Uhrík/Švejnar – česko-slovenská polovina sestavy nahradila původně avizované dánské muzikanty – přinesla humor a nadhled nad jazzovou tradicí. Výsledkem byla uvolněná hudba plná vnitřního propojení čtveřice hudebníků, svižně tepající v duchu swingující rytmiky dvojice Uhrík-Švejnar. Klavír, střídmě použitý syntezátor a asi nejvíce vytížený saxofon. Improvizace nad pevným základem, jistoty nahlížené mladým okem. Třeba jako Colemanova Times Square, která, dost možná neplánovaně vytvořila můstek do dalšího dne. Stala se prostorem pro pohrávání si s odkazem legendy, citlivě, s elegancí a svébytně.

Ve středu se Colemanem skončilo, ve čtvrtek začalo. Tedy alespoň s titulem jeho alba A Shape of Jazz to Come, které pořadatelé vetkli do názvu letošní festivalové novinky, jež má šanci se proměnit v tradici. Podařilo se jim totiž spojit pětici mladých hudebnic – Michaelu Turcerovou, Janu Havlákovou, Lucii Páchovou, Kláru Pudlákovou a Anežku Novákovou –, které se staly rezidentkami JGTT a v tomto složení během tří dnů nazkoušely zbrusu nový materiál. Výsledkem byla rozsáhlá suita, kde se přirozeně mísily prvky free jazzu, ohlasy folklóru, náznaky drone i ozvěny bluesové melodiky. Výbuchy atonálního chaosu se silou beranidla rozbíjely křehké ukolébávající momenty, slova se přelévaly ve zvuky, hudba v obrazy. Orgie nevyzpytatelnosti se pro některé posluchače staly nestravitelnými a sál opustili. Jejich škoda. Freejazzový pionýr Ornette Coleman by měl radost.

Organic Quartet Ondřeje Pivce, hráče na hammondky se světovým renomé, byl vedle toho, co do hradeckého Bia Central přivezla pětice dam, pohodový čajíček. Jasný rytmický fundament, přehlednost, písničková skladba. Ale zároveň bez prvoplánovosti, s dostatečným prostorem pro sólové vstupy jednotlivých muzikantů. Opět se tu tak hladce prolínala tradice s modernou a měnila se v přístupnou formu, která se zároveň nezpronevěřuje instrumentální virtuozitě. V jazzu budoucnosti je dost místa pro obě polohy.