Články / Reporty

Barman z dEUS nekecal

Barman z dEUS nekecal

apx | Články / Reporty | 16.10.2012

Když jsem před několika lety dělala rozhovor s Tomem Barmanem z dEUS, bavili jsme se mj. o tom, co zrovna poslouchá. Nadšeně mi doporučil mladou belgickou kapelu Absynthe Minded. Zmínil, že začínali jako sólový projekt Berta Ostyna, ale taky, že jim full band ohromně svědčí. Předvídal jim velkou budoucnost. Právě vydali debut Acquired Taste (2004) a co si budeme nalhávat, líbilo se mi to, už když jsem mluvila s Barmanem.

Celá pravda je, že by se mi to líbilo i tak, jen bych se o nich dozvěděla mnohem později. Absynthe Minded zní jako "dEUS pro holky" a už ranými demy, které se s mírným úsilím daly sehnat, prosakovaly skladby s hitovým potenciálem (From Nowhere to Return, Baise-moi). Relativně jednoduchý, přímočarý kytarový rock ozvláštňuje - dnes už pětičlenná - kapela houslemi, kontrabasem, klávesami a množstvím samplů, zvuků a perkusí, takže základem jsou silné, v dobrém slova smyslu písničkové melodie, které přece jen nezní tuctově. dEUS, anyone? Jenže jsou z Belgie, tak co nadělají?

Ani s New Day (2005) nepřekročili hranice Beneluxu, byť jejich experimenty byly stále odvážnější, zajímavější a lépe zprodukované, navíc se striktně drželi hitového potenciálu - vynikající My Heroics, Part One vyšla už jako oficiální singl. Až s albem There Is Nothing (2007) s parádníma Plane Song nebo Nowhere to Go se na večírcích začaly lámat ledy. S eponymní nahrávkou a výběrem největších hitů Fill Me Up (berte!) zakončili před třemi lety jednu kapitolu a s aktuální, vtipně pojmenovanou As It Ever Was je jim konečně věnován alespoň zlomek zasloužené pozornosti i venku. A taky u nás.

Frontman Bert Ostyn působí o deset let mladší, než kolik mu doopravdy je, a (jak už to u hezkých, mladě vyhlížejících třicátníků bývá) také arogantním, "britským" floutkovským dojmem. Ale byl milý, i když toho při koncertě moc nenamluvil, a především soustředěný - a jako kytarista i vokalista až do konce naprosto skvělý. Zásluhy nepochybně nesou i ostatní členové, ale právě on vystoupení svým zřejmým talentem "udělat písničku" táhl. Je jedním z těch, kteří si publikum získávají nezištně a postupně, až se v závěru každý může přetrhnout, aby mu taky mohl zobnout z ruky. Je to příjemný typ ztráty sebekontroly: já jsem přece nepřišla házet práskačku po nějaké belgické kapele!

Hráli poctivých sedmdesát minut, a i když jsem všechny nové písničky slyšela poprvé, byly snadno srovnatelné s těmi, které mám nejradši. Tedy mým měřítkem, nejlepší na světě. Od kytarových, superchytlavých End of the Line, You Will Be Mine nebo Fighting Against Time přes náročnější, chytřejší As It Ever Was, 24/7 a Get Around až k zběsilostem typu Crosses, které koketují s funky, klezmerem a balkánskými vlivy. Housle a piano výrazně dokreslují jinak typický kytarový zvuk, ale něco, něco tam funguje zatraceně dobře. Bod k dobru, který se bohužel naživo tolik neprojeví, jsou dobré texty, další za to, že tomu tak bylo vždycky. Ostyn umně frázuje, jemně improvizuje, působí zcela přirozeně upřímně a zároveň sebejistě. Mohla jsem na jeho hlase uši nechat.

Koncert mi neuvěřitelně zvedl náladu. Neviděla jsem je poprvé a tušila jsem, že to nebude špatné ani průměrné, ale mě už dávno žádné kytarovky ze zadku nezvedají. Cestou domů ze Strahova jsem si broukala banální melodii refrénu End of the Line a zlobila se na sebe, ale zároveň se usmívala od ucha k uchu - a strašně si přála mít na uších sluchátka a poslouchat Absynthe Minded. Tak to teď dělám.

Info

Absynthe Minded (be)
14. 10. 2012, 007 Strahov, Praha
foto (c) Kryštofotí

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.