Články / Reporty

Tam, kde jezdí kyvadlo co deset vteřin (Open’er 2015)

Tam, kde jezdí kyvadlo co deset vteřin (Open’er 2015)

Karolina Fialová | Články / Reporty | 17.07.2015

Euforie. Vedro. Prach. Vyčerpání. Známý scénář letních festivalů. Polský Open’er na letišti v přímořské Gdyni, ošklivější sestře Gdaňsku, zdánlivě ničím nevyniká. Přesto mě při pohledu na zlovolně vyhlížející průmyslový přístav zalije vlna sladké nostalgie a očekávání toho, co má přijít.

Samotné město s festivalem úzce spolupracuje a na jeho konání právě zde je patřičně pyšné. To je jasné už při příjezdu na vlakové nádraží - první věc, co každý vidí, je megalomanský banner na protější budově s nápisem „Gdynia – místo Open’eru!“ Vždyť taky tržby místních obchodníků musí stát jen na prvním červencovém týdnu. I když návštěvnost se blíží sto tisícům, Open’er si zachovává jakousi rodinnou atmosféru. Přispívá k tomu hlavně entusiastický staff – organizuje vše od nastupování do autobusů přes přecházení silnice až po hledání ideálního místa na postavení stanu. Dojem mohou kazit kontroly u vchodů s pravidly podobnými těm letištním. Na druhou stranu, ještě nikdy jsem se na festivalu necítila tak bezpečně.

Kdo by čekal spoustu divokých atrakcí v areálu typickém pro velké festivaly jako Sziget nebo Glastonbury, asi by byl zklamaný, úsilí a budget organizátorů jde naštěstí téměř výhradně do hudby (a kyvadlové dopravy – intervaly ve špičce dosahují sotva deseti vteřin). I když příležitosti k sofistikovanému odreagování se tu přece jen najdou – divadlo, Fashion stage s přehlídkami známých i neznámých polských návrhářů, kino nebo výstava věnovaná polské alternativní scéně 80. let spolehlivě naplní těch pár minut do začátku dalšího koncertu.

Taháky prvního dne jsou raper Drake a (už dávno ne vycházející) hvězdy Alt-J. Ti na rozdíl od Drakea, věčně opíjejícího dav stokrát omílanými frázemi, sází na komunikaci skrze obsah svých dvou alb. Jako by se elektrizující energie koncertu snáze rozptýlila do velkého prostoru kolem Main stage a není z toho tak intenzivní zážitek jako před dvěma lety ve stanu. Nechybí ale tolik potřebný krystalicky čistý zvuk, který nechává vyniknout těm nejjemnějším detailům – šité na míru pro hudební fajnšmekry, kteří netouží po skoro udušení v rozjíveném kotli. Dav je natolik ukázněný, že si členové security před bariérami dávají šlofíka ve stoje.

Druhý den mě neopouští pocit, že to nejlepší nás teprve čeká. Django Django se topí v tragickém ozvučení a někteří si občas zakrývají uši - nejspíš taky litují, že nezůstali do konce vystoupení The Libertines (Pete Doherty dorazil)! Tom Odell zachraňuje situaci a na hodinu rozjasňuje tváře všech přítomných.

Třetí den – krize. Fronta na sprchy narůstá a kontrast mezi jednodenními a celofestivalovými návštěvníky bije do očí. Opuštění pohodlnosti, rezignace na hledání komfortu a ignorace spánkového deficitu mi ale konečně dovoluje ponořit se do víru festivalu. Dochází mi, že zbývá už jen polovina, a tak se vrhám do předních řad na The Vaccines a poté Mumford and Sons. Ti si přivezli spolu s banjem a basou i mimořádně dobrou náladu. Bodují hlavně staršími hity (ty se k nim mimochodem hodí více než elektronika z nového alba), stejně jako vtipy Marcuse Mumforda typu „We will make you Pole dance“. Ke konci zvou na pódium zmiňované Vaccines, aby společně završili skvělý devadesátiminutový set. Pozdní performance polské senzace The Dumplings opět trpí ošemetným zvukem ve stanu i urputnou snahou udržet se na uchozených nohou.


I když si na koncertech stále připadám jako jedna z nejmladších, na Years and Years je to přesně naopak. Ne že by nízký věkový průměr publika i členů kapely snižoval kvalitu vystoupení. Frontman Olly Alexander může vypadat na šestnáct a přes sborový zpěv celého stanu ho občas ani není slyšet, ale svým charismatem, úsměvem, tancem a bezprostředními reakcemi obklopuje své okolí aurou štěstí. Na zpracování emocí z jejich setu musí stačit zpocený sprint za vzdáleným burácením Kasabian. Slova úvodní Bumblebee „We’re in ecstasy“ celkem přesně vyjadřují rozpoložení davu. Nové písně z alba 48:13 fungují skvěle, klasiky Fire, Days Are Forgotten a Lost Souls Forever zase přidávají nezbytnou sentimentalitu závěru festivalu.

Disclosure. Flume. Svítání. Za celé čtyři dny ani kapka deště – sen festivalových organizátorů. Ve vlaku si přehrávám den po dni a udržuji kolem sebe ‚Open’erovou bublinu‘, která praská společně s vytažením telefonu a zapnutím wi-fi. V mé hlavě se šíří zoufalství, že se do ní uzavřu zase až za rok. Do té doby budou muset stačit zamlžené vzpomínky.

Info

Open’er Festival 2015
1. – 4. 7. 2015, Gdyně, Polsko
text © Karolína Fialová
foto © Lucie Drábková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

7 okamžiků South by Southwest 2024

David Čajčík 20.03.2024

Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.

Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Michal Smrčina 17.03.2024

Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Kryštof Kočtář 15.03.2024

Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.

Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Tomáš Jančík 13.03.2024

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?

Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Julia Pátá 12.03.2024

Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Extatická geometrie s Meshuggah

Jan Starý 11.03.2024

Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace