Články / Reporty

Tam, kde jezdí kyvadlo co deset vteřin (Open’er 2015)

Tam, kde jezdí kyvadlo co deset vteřin (Open’er 2015)

Karolina Fialová | Články / Reporty | 17.07.2015

Euforie. Vedro. Prach. Vyčerpání. Známý scénář letních festivalů. Polský Open’er na letišti v přímořské Gdyni, ošklivější sestře Gdaňsku, zdánlivě ničím nevyniká. Přesto mě při pohledu na zlovolně vyhlížející průmyslový přístav zalije vlna sladké nostalgie a očekávání toho, co má přijít.

Samotné město s festivalem úzce spolupracuje a na jeho konání právě zde je patřičně pyšné. To je jasné už při příjezdu na vlakové nádraží - první věc, co každý vidí, je megalomanský banner na protější budově s nápisem „Gdynia – místo Open’eru!“ Vždyť taky tržby místních obchodníků musí stát jen na prvním červencovém týdnu. I když návštěvnost se blíží sto tisícům, Open’er si zachovává jakousi rodinnou atmosféru. Přispívá k tomu hlavně entusiastický staff – organizuje vše od nastupování do autobusů přes přecházení silnice až po hledání ideálního místa na postavení stanu. Dojem mohou kazit kontroly u vchodů s pravidly podobnými těm letištním. Na druhou stranu, ještě nikdy jsem se na festivalu necítila tak bezpečně.

Kdo by čekal spoustu divokých atrakcí v areálu typickém pro velké festivaly jako Sziget nebo Glastonbury, asi by byl zklamaný, úsilí a budget organizátorů jde naštěstí téměř výhradně do hudby (a kyvadlové dopravy – intervaly ve špičce dosahují sotva deseti vteřin). I když příležitosti k sofistikovanému odreagování se tu přece jen najdou – divadlo, Fashion stage s přehlídkami známých i neznámých polských návrhářů, kino nebo výstava věnovaná polské alternativní scéně 80. let spolehlivě naplní těch pár minut do začátku dalšího koncertu.

Taháky prvního dne jsou raper Drake a (už dávno ne vycházející) hvězdy Alt-J. Ti na rozdíl od Drakea, věčně opíjejícího dav stokrát omílanými frázemi, sází na komunikaci skrze obsah svých dvou alb. Jako by se elektrizující energie koncertu snáze rozptýlila do velkého prostoru kolem Main stage a není z toho tak intenzivní zážitek jako před dvěma lety ve stanu. Nechybí ale tolik potřebný krystalicky čistý zvuk, který nechává vyniknout těm nejjemnějším detailům – šité na míru pro hudební fajnšmekry, kteří netouží po skoro udušení v rozjíveném kotli. Dav je natolik ukázněný, že si členové security před bariérami dávají šlofíka ve stoje.

Druhý den mě neopouští pocit, že to nejlepší nás teprve čeká. Django Django se topí v tragickém ozvučení a někteří si občas zakrývají uši - nejspíš taky litují, že nezůstali do konce vystoupení The Libertines (Pete Doherty dorazil)! Tom Odell zachraňuje situaci a na hodinu rozjasňuje tváře všech přítomných.

Třetí den – krize. Fronta na sprchy narůstá a kontrast mezi jednodenními a celofestivalovými návštěvníky bije do očí. Opuštění pohodlnosti, rezignace na hledání komfortu a ignorace spánkového deficitu mi ale konečně dovoluje ponořit se do víru festivalu. Dochází mi, že zbývá už jen polovina, a tak se vrhám do předních řad na The Vaccines a poté Mumford and Sons. Ti si přivezli spolu s banjem a basou i mimořádně dobrou náladu. Bodují hlavně staršími hity (ty se k nim mimochodem hodí více než elektronika z nového alba), stejně jako vtipy Marcuse Mumforda typu „We will make you Pole dance“. Ke konci zvou na pódium zmiňované Vaccines, aby společně završili skvělý devadesátiminutový set. Pozdní performance polské senzace The Dumplings opět trpí ošemetným zvukem ve stanu i urputnou snahou udržet se na uchozených nohou.


I když si na koncertech stále připadám jako jedna z nejmladších, na Years and Years je to přesně naopak. Ne že by nízký věkový průměr publika i členů kapely snižoval kvalitu vystoupení. Frontman Olly Alexander může vypadat na šestnáct a přes sborový zpěv celého stanu ho občas ani není slyšet, ale svým charismatem, úsměvem, tancem a bezprostředními reakcemi obklopuje své okolí aurou štěstí. Na zpracování emocí z jejich setu musí stačit zpocený sprint za vzdáleným burácením Kasabian. Slova úvodní Bumblebee „We’re in ecstasy“ celkem přesně vyjadřují rozpoložení davu. Nové písně z alba 48:13 fungují skvěle, klasiky Fire, Days Are Forgotten a Lost Souls Forever zase přidávají nezbytnou sentimentalitu závěru festivalu.

Disclosure. Flume. Svítání. Za celé čtyři dny ani kapka deště – sen festivalových organizátorů. Ve vlaku si přehrávám den po dni a udržuji kolem sebe ‚Open’erovou bublinu‘, která praská společně s vytažením telefonu a zapnutím wi-fi. V mé hlavě se šíří zoufalství, že se do ní uzavřu zase až za rok. Do té doby budou muset stačit zamlžené vzpomínky.

Info

Open’er Festival 2015
1. – 4. 7. 2015, Gdyně, Polsko
text © Karolína Fialová
foto © Lucie Drábková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...