Akana | Články / Reporty | 15.02.2015
Afghan Whigs, stále svěží pamětníci časů, kdy rock v první polovině 90. let válcoval hitparády, mají u nás slušnou fanouškovskou základnu. Ta o sobě na pátek třináctého v Lucerna Music Baru dala určitě vědět početně, po emotivní stránce bych si ale dokázal představit bouřlivější atmosféru. Je fakt, že Greg Dulli a spol. už vizuálně taky působí poněkud usedlejším dojmem a jejich show není taková divočina jako kdysi, ale energie, která z nich leze, je pořád ohromná, jen jaksi vyzrálejší. Proto mě statičtější publikum překvapilo. Je ale možné, že kapela to vnímala jinak, protože vypadala spokojeně, a Dulliho slova o tom, že pod pódiem vládne „good spirit“, snad nebyla jen zdvořilostní, stejně jako krátký výlet mezi diváky.
V loňském roce se skupině mimořádně vydařil studiový comeback s deskou Do to the Beast a současné turné tuhle skutečnost hrdě deklaruje. Afghan Whigs se ještě zdaleka nezařadili mezi rockové dinosaury, kteří, aby se neřeklo, zahrají dvě, tři novinky a jinak ládují do nostalgicky naladěného publika osvědčené hity. Dulliho parta si v novém repertoáru očividně libuje a písně z Do to the Beast v pátek přehrála skoro všechny. Hned na úvod to byly, stejně jako na albu, energické pecky Parked Outside a Matamoros. Skvělá volba, protože kytarový riff první z nich byl snad pro účely zahajování koncertů přímo napsaný.
S velkým ohlasem se setkaly i další novinky The Lottery nebo Algiers, při níž se Greg Dulli chopil akustiky, jiné podle očekávání hrály významnou roli ve zpomalenějších pasážích setu. Při It Kills, uvozené krátkým úryvkem z písně Morning Theft od Jeffa Buckleyho, se Dulli posadil ke klávesám, které jinak střídal s violou nováček Rick Nelson. I Am Fire pro změnu přešla do coveru Tusk od Fleetwood Mac a zpěvák to provázel vojenským bušením do promptně přineseného bubnu. Mocně vygradovaná Lost in the Woods se zase propojila s beatlesovskou Getting Better a vykouzlila tak skoro dojemné finále základní části.
Pomalejší, ale dramaticky vyklenuté pasáže se šikovně střídaly s infarktově nabuzenými jízdami, při nichž se více vzpomínalo a kdy také dav nejvíce bouřil. Největší kasaštyk skupiny, album Gentleman, zastupovaly nesmrtelné kusy Fountain and Fairfax, Debonair a především titulní skladba, která spolu s John the Baptist (1965) a My Enemy (Black Love) patřila k těm nejžhavějším momentům večera. Třípísňový přídavek pak vrcholil dalším „doublem“, v němž se prolnul soulový trhák Bobyho Womacka Across 110th Street (známý ze stejnojmenného filmu, ale taky třeba z Tarantinovy Jackie Brownové) s hymnickou písní Faded. Očistný závěr.
Výkon kapely byl bezchybně seřízený, a i když pořádně utažený zvukový šroub příliš nedovoloval vychutnávat si detaily, dynamiku měl koncert úžasnou. Relativně nové tváře, mezi nimiž vedle Nelsona vynikal zejména kytarista Dave Rosser, byly Dullimu stejně spolehlivou oporou jako jeho dlouholetý souputník, basák John Curley. Ale tím největším magnetem Afghan Whigs zůstává (samozřejmě kromě skvělých songů) hlavně frontman. Jak se jeho postava stala s léty robustnější, jako by i jeho hlas ještě zmohutněl a ve vypjatých pasážích má průraznost tanku. To, co na deskách občas mate a působí jako intonační nedostatky, teprve koncert ozřejmí jako dotaženou práci s výrazem, který mistrně propojuje rockovou drsnost se soulovým feelingem. Jestli mi tedy něco ten večer opravdu nakopalo zadek, byl to Dulliho pěvecký výkon.
The Afghan Whigs (us)
13. 2. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Vlastimil Vojáček
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.