Těmhle kapelám věřit chci (Berlin Manson + The Wilderness)

„Nenávidím všetko, čo nie je punk,“ mohl být klidně slogan večera uprostřed brněnských Husovic. DIY atmosféra dýchá z místa bývalého kina a divadla Sibiř od prvních minut, kdy se proplétám úzkými chodbami polepenými vším možným. Svébytný prostor vypiplaný místní komunitou jako by přímo volal po akci plné silných statementů, ale i prosté lidské vzájemnosti. Radost je všudypřítomná a že je vyprodáno, ji u pořadatelů jen umocňuje. Všeobjímající přátelská atmosféra je nakažlivá.

Hudební část večera otevírají v šeru starého kinosálu brněnští Endemit a svým experimentálním jazzrockovým setem nastavují především hlukovou laťku večera. Nejednoznačné pocity výstižně shrnuje dialog u pisoárů: „To bylo výborný co?“ – „Jo, asi jako nekonečná zvukovka.“ Kloním se ke zvukovce, která sem ale na začátek dokonale zapadá.

The Wilderness navazují ještě větším hlukem, teď už punkově uspořádaným. Má to tempo, má to říz, a má to hlavně myšlenku. Persona Fvck Kvlta brojí proti machismu, misogynii a všem formám nenávisti. Dav sdělení nadšeně vcucává a nazpět vrací vlny nadšení a moshe. Když se Denis Bango ptá, čo s tým hněvom, uprostřed tance lze najít odpověď.

Vybíháme do venkovního mrholení na zádní dvorek Sibiře nachytat trochu čerstvého vzduchu. Společně se tu ve vzájemné symbióze tísní organizátoři, kapely a všichni další lačnící po cigaretě nebo zchlazení. Debaty o hudbě plynule přecházejí k těm o politice, aby se skončilo u klasické filozofie. Fotíme si zapomenutý plastový kelímek s hořčicí plnící se pomalu deštěm, který tu zůstal jako reminiscence na odpolední oslavu narozenin zdejšího komunitního prostoru. Adam Dragun mizí dovnitř, hrneme se rychle za ním.

Není kam spěchat, probíhá zvukovka Berlin Manson, která už dávno přesáhla desátou, kdy se původně mělo končit. Adam mezitím předvádí svého druhu stand-up, kdy ze sebe ostošest chrlí postřehy, které chtěl původně sdílet mezi songy. Letmá lekce antikapitalismu, anarchie a teorií Marka Fishera. Nikomu tenhle druh čekání nevadí, všichni se baví, stoupá nadšení a přichází… exploze. Žádné zdržování, rovnou čirá živelnost, záblesky, punk a pot. Chtěl bych mít dost energie uskákat celý koncert.

Když Edúv syn společně s Berlin Manson v závěru řvou: „Neverím kapelam, neverím ich textom, neverím, že spravia niečo s týmto svetom,“ vím, že právě těmto kapelám věřit chci. Hlasy promlouvající skrze The Wilderness nebo Berlin Manson jsou teď na Slovensku důležitější než kdy jindy. A jejich poselství, že když chceš být antifa, anebo třeba jen vegan, tak se nestěhuj do Berlína ani do Prahy, tesat do kamene. Začni třeba v Prešově, Trnavě nebo zrovna v Brně. Bránit nenávisti je třeba vždy a všude, každý den nám to nemilosrdně připomíná.