Články / Reporty

Temno jménem formalita (Amenra)

Temno jménem formalita (Amenra)

ScreamJay | Články / Reporty | 14.11.2017

V každým zatraceným póru! Jedeš si pro muziku, od který čekáš, že se ti projde po kůži, a přitom skutečnou pointu celýho večera najdeš, až když prožiješ večer následující. Je to jen čtyřiadvacet hodin, stejný sál, ale tíseň v prostoru se tentokrát mění v tíseň niternou. Ten pocit, když s pochodní procházíš obrovskou jeskyní a jediný, co dokážeš přečíst, jsou prchavý kontury pod nohama, pár řádků, který záhy polyká lačná prázdnota. Emoce jsou hlad a hudba je hladem po emocích. Kdybych měl duši, zněla by jako páteční Becoming Animals. Nekomplikovaná, strohá a přesto bezezbytku intenzivní. Dva lidi, co dokážou postavit chrám a zároveň ho sami srovnají se zemí. Tady je moje odpověď. Amenra se o totéž marně snaží v pěti lidech, naléhavá projekce, která tě má stáhnout pod hladinu, úpěnlivá a k dokonalosti dovedená show. Chrám těla i duše však zůstává prvoplánovou pózou, pouhým mottem a ne jeho výlučnou pointou.

Už roky se ptám, proč na mě tahle kapela, kterou si vlastně pouštím docela často, naživo vůbec nefunguje? Cítím strukturu, vnímám formu, ale kde je sakra to zásadní pouto? Belgičani kolem sebe vytvořili ukázkovej blackmetalovej kult, jen bez toho black metalu. S vlastní symbolikou vepsanou do pudových a veskrze tradičních postmetalových postupů. Vybrnkávačka v nekonečným intru, uprostřed pulzující hluková stěna a nízkofrekvenční bicí, řev, co ti nastavuje zadek, a pak dlouhé doznívání. Bolest není formalita a vždycky má jen takovou sílu, jak moc v ní věříš. Pokud z "předskakujících" Kalle cítím vzájemnou důvěru, plachou, tvůrčí i tu prostě lidskou, pak Amenře živý podání (pro kapelu samotnou zcela zásadní) nevěřím. Konstrukt, alternativa, co nesnese alternativu?

Introvert Colin H. Van Eeckhout a spol. se rozhodně umí prodat, periferně sleduju synchronizovaný metalový gesta, napumpovaný žíly i pot vyraženej do tváří jako pečetní vosk. Přesto se v tom všem cítím poněkud opuštěnej, zrazenej, zapřenej tak, že mě nejspíš nikdy úplně nespolknou, a když spolknou, určitě nestráví. Druhou šanci jsem nám dal, i když, jako v předchozím případě, odcházím už notnou chvíli před koncem. Nechci jim vyloženě křivdit a musím přiznat, že je tady něco, čemu nakonec dokážu (u)věřit - v těch pohledech většiny lidí kolem, který si hledaj cestu z umělý mlhy, je hluboce v(y)rytý, jak autenticky si prožili svý drama. Alternativa mi už vloni (a nejen podobně strukturovaným večerem s francouzskými Celeste) dokázala, že i když není festivalem s otevřenou náručí, tak otevřeným zprostředkovává příjemný šrámy, hluboká poznání. Ve stínu za hudební vděčností nabízí mnohdy překvapivý kontrasty.

Info

Festival Alternativa: Amenra vs Becoming Animals
9. - 10. 11. 2017 La Fabrika, Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.

Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dominik Polívka 07.11.2019

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů...

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý 07.11.2019

Napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed...

What the fuck am I doing here (Blood Red Shoes)

Jonáš Sudakov 06.11.2019

Kto po Pixies odchádzal sklamaný, že Blood Red Shoes stratili drive a po novom albume to už nie je ono, toho show v Lucerne musela presvedčiť o opaku.

Závěsy a ručníčky (She Past Away)

Michal Smrčina 06.11.2019

V sále není horko, ale kapela i přes sporé pohybové kreace vystupuje s nasazením a pravidelně si otírá pot či make-up do připravených ručníčků.