Články / Reporty

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným...

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným...

apx | Články / Reporty | 22.08.2012

Chaos, rozmary počasí (zejména ty, při kterých se brodíte po kotníky v blátě), řev odevšad, kam se vrtnete, šablonovité hnusné jídlo, špatný/žádný výběr slušného alkoholu, drahá kola, studené sprchy, toitoiky per se, spaní pod stanem nebo vysoký účet za taxi z centra nejbližšího města, otravné nesoustředěné publikum. Jediné dvě kapely, o které opravdu stojíte, hrajou proti sobě nebo v nějaký neuvěřitelný čas (třeba ve čtyři odpoledne nebo naopak ve čtyři ráno)... Jezdit na festivaly ve dvaceti není totéž, co jezdit na festivaly v sedmadvaceti. Zejména když na ně od těch dvaceti skutečně jezdíte. Jediný konkrétní důvod, proč tohle všechno podstupovat, se jmenuje pokaždé jinak. V roce 2010 Black Heart Procession.

OFF, ať už se tváří jak chce, není nic extra. A nedivila bych se, kdyby mě za to místňáci chtěli lynčovat, protože tady se všichni můžou hrdostí zbláznit. Což na jednu stranu snadno pochopíte, stačí se podívat na line-up, který není nic menšího než luxusní. Tedy, jedna jeho část je luxusní, zbytek jsou nanicovaté lokální bandy, o které žádný soudný člověk nemůže ani zavadit, natož aby je vyhledával. Ale tak kvůli nim tu nejste, žejo.

V pátek na OFFu hráli Black Heart Procession. Nechtěla jsem to za žádnou cenu prošvihnout, ale co čert nechtěl, nejdřív jsem se blbě ubytovala, pak jsem nabourala nějakýho dědka, co zastavil uprostřed křižovatky, pak jsem se ztratila a nakonec jsem na tom hotelu zaspala, takže v 19:50, deset minut po začátku, jsem poslouchala zvukovku Horrors na úplně jiné scéně. Zuřila jsem, jakej jsem idiot, ale nakonec mě zachránil nenáviděnej (zde polskej) diletantismus: Black Hearts začli s nejmíň čtvrthodinovým zpožděním. Vítěz. Možná ne morální, ale momentální určitě.

Prodrala jsem se do první řady ve chvíli, kdy si Toby, s tipuju měsíc nemytejma vlasama, v pravidelných intervalech srkající Jamesona z lahve, sedal za obrovské křídlo a Pall, v tradičních slunečních brýlích (co asi tak v tý tmě může vidět?), k pile na druhé straně pódia. Všechno vypadalo připraveně. Všechno kromě mě. Začali totiž s takovým temným zlověstným „hůůůůůůůů...“ a já si říkala, sakra sakra sakra, to není možný, to je přece Stitched to My Heart! Z debutu! Naprosto neexistuje dělat takovýhle podpásovky, zejména ne, když chyběla minuta a já to celý nemusela stihnout! (Na takovýhle kraviny jsem myslela, fakt.) Byla jsem tak překvapená, že jsem se nestihla ani pořádně rozbrečet, haha. Měla jsem naštěstí spoustu příležitostí to dohnat. Třeba u následující Old Kind of Summer. Uch.

Žertuju. (Trochu.) Hned to vysvětlím. Black Hearts u nás hráli na jaře, v Praze i v Brně, v rámci turné k poslední desce Six. Logicky se tak z předchozích pěti desek objevovaly jen fragmenty. Ono je to asi jedno, ježto všechny jejich písničky jsou nejlepší. Jenže některé jsou prostě... víc nejlepší. Třeba ty z debutu. Stitched to My Heart nebo Even Thieves They Couldn‘t Lie. Nebo Square Heart. Nebo Old Kind of Summer. Nebo (série) Waiter. Pall posledně povídal, že je pro ně složité hrát staré věci, protože si je zkrátka nepamatujou, takže když potom doopravdy slyšíte Old Kind of Summer, je to takový malý zázraček. No a když slyšíte Stitched to My Heart, je to zázrak jako kráva! A překrásná skladba. Je o tom, teda pro mě je o tom, jak se někoho ve svém životě násilím zbavujete, ale na konci zjistíte, že ten dotyčný tam, totiž ve vašem srdci, pořád byl. Až do konce. A že už je pozdě. Takže všechno špatně, chce se říct. Nemám tušení, o čem je to doopravdy, ale i kdyby o tom, co měl Pall k snídani, hudebně je to naprostý a dokonalý killer.

Kvůli/díky nízkému rozpočtu, kterým disponoval festival OFF v nabídce pro Black Heart Procession, přijeli pouze Pall Jenkins a Toby Christensen a odehráli celý set jen ve svou. Toby na piáno (které bylo ve skutečnosti digitální) a kytaru, Pall na kytaru a pilu nebo jenom s mikrofonem, což si taky nepamatuju, že bych někdy viděla. „Když už jsme na to byli jen dva, rozhodli jsme se, že bychom dali dokupy starý věci, co jsme už roky nehráli. Byl jsem z toho k posrání nervózní,“ říkal Toby po koncertě, když dopíjel Jamesona.

A ten...? Byl postavenej na skladbách první a druhé desky; zazněly jenom dvě novější skladby: monotónní melancholie Drugs z novinky a pohřební Letter z The Spell. Naprosto fantastická – v náladě a zapadnutí do scény a setlistu – byla dvojice „barových“ Blue Tears a It‘s a Crime I Never Told You About the Diamonds in Your Eyes. Člověk by je skoro nazval cajdáky, ale zatímco pod slovem cajdák si obvykle představíte nerozbitnou dřevěnou kostku, „cajdáky“ Black Heart Procesion jsou z kouřového křehkého skla. A vešly se ještě tři z dvojky: Your Church Is Red, When We Reach the Hill a Outside the Glass, závěrečná, brutálně krásná balada, zase jen s pilou a klavírem.

Pall občas zavtipkoval, jednou dokonce s Tobiasem předvedli „scénku“ s ručníkem, kterým ve skutečnosti byl nějaký hadr na kytaru, a pak se za celou situaci pro jistotu omluvil, snad aby nijak neutrpěla image jinak tichého a nemluvného pianisty, který se v „mluvné“ situaci očividně necítil ve své kůži. Neřekla bych, že to byl nejlepší koncert, rozhodně ne po technické stránce; o zklamání fanoušků, co je viděli poprvé, nemluvě.

Zvláštní. Na Black Hearts jsem čekala roky a sen se mi splnil, na jaře hned třikrát. A pak vyrazíte na nějakej bláznivej festival do Polska, kde tyhle kluky jakoby nic potkáte (do line-upu přibyli až hodně, hodně na poslední chvíli), oni vám hrajou ve dvou, jako by tu kapelu založili včera, a navíc písničky, o kterým se vám ani nesnilo, že byste je někdy ještě mohli slyšet naživo. Nevím, kolik přesně lidí to v tom publiku mohlo ocenit, asi žádnej rekord. Ale taky tam byli takoví jako já, kteří z toho zážitku budou dejchat nejmíň půl roku. And when I remember these times/ I try not to cry.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #4> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?