Články / Reporty

Testování trpělivosti s Lapaluxem a spol.

Testování trpělivosti s Lapaluxem a spol.

blueskin | Články / Reporty | 09.02.2018

Program každého festivalu je tak trochu kompromisem mezi tím, koho by pořadatelé rádi přivezli, a tím, koho si z různých důvodů (především finančních a časových) dovolit přivézt můžou. Ze zkušenosti s dosavadními ročníky pražské přehlídky Spectaculare mám pocit, že se při skládání programu hledí hlavně na to, kdo zrovna v daném období křižuje Evropu. Poněkud se tak vytrácí pocit určitého zaměření festivalu, což je ještě umocněno natažením celé akce na plochu několika týdnů. Půlroční rekord „průběžného festivalu“ Itch My Hahaha z let 2015 a 2016 sice zůstává nepokořen, i tak ale aspiruje letošní ročník Spectaculare se svými jedenácti týdny trvání na titul časově nejroztahanější přehlídky sezóny.

Zahajovací večer ve Španělské synagoze mi unikl. Neviděl jsem tak Američana Petera Brodericka ani sólový koncert německého pianisty Carlose Cipy. Vynahradil jsem si to až o den později, kdy se Cipa představil v Paláci Akropolis po boku svého krajana, beatmakera jménem Occupanther. Na loňském EP Trow zní jejich spojení jako průnik zasněného neoklasického zvuku à la Nils Frahm nebo Ólafur Arnalds a pokorně přizvukující elektroniky sahající od ambientních náladovek po najazzlé beatové křoví jak vystřižené z desek Bonoba či Lusine. Naživo se k těm dvěma přidal ještě bubeník Simon Popp, právě ten se ale ukázal být oním příslovečným kuchtíkem, jehož angažování přesolilo jinak delikátně namíchanou polévku.

Zatímco na desce působí rovnováha mezi zastoupenými elementy nesmírně organickým dojmem, v koncertní verzi se skladby ústřední dvojice rozpadaly na vzájemně nesourodé části. Nejzajímavější moment celého vystoupení přišel hned zkraje, kdy Occupanther efekty dotvářel kombinaci Poppova bubnování a Cipovy hry na jakýsi zmenšený cimbál. V té chvíli se vklad všech tří protagonistů protl v něčem, co vytvářelo zcela novou kvalitu. Většinu zbylého času jsme však na podobné prolnutí čekali marně. Hudebníci si sice pochvalovali Poppův bubenický groove, mně však přišla rytmika statická, neposouvající skladby ani o píď kupředu. Celkovému dojmu příliš nepomohl ani nepříliš invenční světelný design, který se omezil na pouštění ornamentálních prasátek.

fotogalerie z koncertu zde

Zcela jiný zážitek sliboval koncert Stuarta Howarda, který je coby Lapalux jediným Britem vydávajícím na americké značce Brainfeeder. Loni mu tu vyšla deska Ruinism, která je pozoruhodným příspěvkem do kánonu současné postklubové elektroniky. Abstraktní beatové konstrukce s kořeny v hiphopu a bass music se tu střídají s klidnějšími pasážemi, které Howard často zdobí ženskými vokály (v minulosti s ním spolupracovala například Andreya Triana, tentokrát se jeho múzami staly mj. JFDR nebo GABI). Jestliže album charakterizuje neustálé napínání a povolování pomyslné gumy, pak její živé podobě podobný efekt bolestně chyběl. Místo toho se Lapalux rozhodl testovat trpělivost publika důrazem na tu nejagresivnější, silovou složku své hudby.

Notně tím připomněl Autechre, kteří naživo také potlačují veškerou melodičnost a rafinovanou strukturovanost svých skladeb ve prospěch abrazivních techno beatů. Pokud bývá elektronickým hudebníkům často vyčítáno, že se při koncertech omezují na tu více, tu méně kreativní přehrávání svého studiového materiálu, pak u Lapaluxe tato výtka automaticky odpadá. Nejsem si ale jistý, jestli je to zrovna ku prospěchu věci. Alespoň že ta světla byla ve druhé části večera výrazně lepší. Většinu času kopírovala modro-bílo-černé ladění doprovodných projekcí vycházejících z vizuálu desky Ruinism. Když už to neumožňovala hudba, dalo se solidně ztrácet alespoň v jejich plynulém přecházení ze dvou do tří rozměrů. Na jeden z nejočekávanějších večerů primárně hudebního festivalu je to ale trochu málo.

Info

Lapalux (uk) + Carlos Cipa & Occupanther (de)
7. 2. 2018 Palác Akropolis, Praha

foto © Filip Kůstka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.