Články / Offtopic / / Tattoo

Things to do in Reykjavík when you're not dead

Things to do in Reykjavík when you're not dead

apx | Články / Offtopic / / Tattoo | 03.09.2012

Plán po příletu na Island byl jednoduchý. Ubytuju se, druhý den si prohlídnu město, ochutnám něco místních specialit, obejdu půjčovny kol a aut, dám si kafe a uvidím. Přes last.fm jsem měla už dlouho vytipovaný koncert Entombed v jednom místním klubu, což mě lákalo nejen proto, že Švédové hrají srandovní metal, ale hlavně že pro Reykjavík je podobná akce relativně vzácnou událostí. Na kérku, stejně jako na krámy s vinylama coby druhou nejoblíbenější kratochvíli v cizím městě, jsem myslela spíš podvědomě – google mi sice vyhodil pár jmen, ale neměla jsem čas řešit to dopředu a hlavně jsem nechtěla vyrážet na túru s krvácející kůží.

V Reykjavíku je prakticky jediná hlavní ulice, Laugavegur, kterou projdete velkou část centra a která nejlépe slouží orientaci začátečníkům a nezorientovatelným. Všechno „důležité“ se soustředí v jejím okolí – a především nejde minout. V sobotu pozdě odpoledne jsem vyrazila na koncert a na souběžné, výrazně tišší ulici Hverfisgata minula sympatický Bar 11, v jehož oknech a na stěnách jsem rozpoznala výrazný žlutý leták The One and Only Icelandic Tattoo Convention 2012. Ten jsem už zahlídla, ale celou dobu ignorovala s tím, že akce je pravděpodobně passé. Jenže nebyla; konala se přímo v Baru 11 a sobota byl její poslední den.

Konvence byla rozprostřená „na dvorečku“ v zahradním stanu, který okupovalo všehovšudy sto padesát lidí včetně osazenstva hospody. Zaplatila jsem jednodenní vstup (cca 110 Kč), vyhrnula rukávy a utíkala prohlídnout všecky ty krásy. Jako malé děcko v hračkářství. Letošního ročníku se účastnily dvě desítky tatérů – většina z USA (což doplňoval i prošvihnutý doprovodný hudební program: Texas Muffins, Dusty Miller a podobní), pod záštitou a organizací místního studia Reyjkjavik Ink. Bylo to malinké, takřka rodinné, všichni kérovali jako o život a pořád bylo na co koukat. Katalogy jste sice detailně prošli za půl hodiny, ale pořád se s váma dával někdo do řeči a z repráků hráli Modest Mouse. Jak jsem řekla, děcko v hračkářství.

Chlapík jménem Scott Ellis z texaského Triple Crown Tattoo Parlour právě dokončoval rameno, barevnou lebku s nůžkama uprostřed čela. Holka vypadala, že je to její první velké tetování, body za odvahu. Koukala jsem zrovna na Scottovu vyřezávanou vizitku, když se zeptal, and who’s next? Jen jsem se nejistě usmála, well, maybe it’s me?, ale to už zmerčil rukáv, který čerstvě obtáhnul a znovuvybarvil Peter Bobek. Who did that sleeve? Odpověděla jsem a od té doby jsme mluvili česky. Peter Bobek! Hned jsem to poznal! Ty jsi z Prahy?

Ze Scotta vypadlo, že v Praze žil a pracoval v 90. letech skoro pět let, poznal tam svou ženu a před dvěma lety hostoval „v Tribo... v Tribi... v Tribu! Někdy je to s tím jazykem celkem těžká, já už si to nemám moc kde zkoušet.“ Tak jsme to zkoušeli slabou hodinku u výroby mojí nové kérky, kterou jsem jenom oprášila v hlavě. Já vyprávěla o Praze, o Peterovi, o tom, co dělám na Islandu, on o studiu v Texasu, svých dětech Pavlíně a Santiagovi, o 90. letech v Praze, o islandské konvenci. V Reykjavíku zůstává ještě týden na hostování, má rozdělaný velký projekt zad, těší se na to. Není tady poprvé, má to tu rád kvůli příjemné atmosféře a tomu, že je tady pořád spousta práce. Žádný tatér nesedí a nečeká, za tři dny mají několikrát více kšeftu než na jiných, masových akcích po celé Evropě.

You can’t go wrong with black and red! Na některé věty si v češtině netroufne, ale jeho znalost je obdivuhodná. Znám Američany, co v Praze žijí deset let a neumí kváknout ani český pozdrav. Kérka se vybarvuje a maličko závidím těm, co si můžou dovolit pomalovat větší kus kůže; všechny rozsáhlejší motivy mám uložené na kompu a bude potřeba je vypiplat a vykonzultovat, k čemuž se dostanu jednou, dvakrát do roka. Když mi Scott přejíždí zápěstí, zjišťuju, jak se mi po jehle stýskalo, a skoro to nebolí, i když ve vybarvování je extrémně poctivý. Mnohem víc pak prskám celý týden, když si přes ránu neustále přejíždím rukávy trika, svetru i bundy. O pár dní později sedím u oceánu a kérku si poprvé důkladně prohlížím bez igelitu. Jsem sice magor, ale ták hezky potetovanej!

Koncert Entombed jsem stihla o fous. Lístek mě stál asi 160 Kč, a i když jsem byla asi dvacátý platící, kluk v okýnku vůbec nevypadal smutně, spíš trochu unaveně. Jako velké množství různých akcí včetně tetovacího festivalu, i tuhle sponzoruje nějaká vodka, takže skutečnost, že tam na kapelu poskakuje deset malých dětí s barevnými sluchátky na uších, nikoho nepřekvapuje ani nemrzí. Ani kapelu. Sledovala jsem asi čtyřletou holčičku, kterou na ramenou držel táta, jak ji hlasité dovádění sice moc nebere, ale respektuje rodičovské právo trochu si podupnout do rytmu. Bylo to roztomilé. Taky jednou budu brát koťata na death’n’roll! Jen hračkářství si zatím nechám pro sebe.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #24> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články