This Will Destroy You: Víš co, koukat na lidi, co provozují sex…

This Will Destroy You přijeli do Rock Café se zpožděním, Jeremy zamířil rovnou na pohotovost a zbytek spolu s předkapelou Lymbyc Systym nenasytně dlouhou zvučili. Fanoušci přešlapovali v přízemí pěknou dobu a já se v přestávkách snažila kapelu ukrást zvukařům. Alex, Chris i Donovan se asi i proto tvářili zpočátku dost znuděně a otráveně. Jak ovšem gradovalo téma, dostali jsme se k zaujetí a nakonec i mírně nervóznímu popotahování límečku od košile (flanelky, jistěže).

Pěkná řádka vinylů v merchi, koukám. Který formát je podle vás ten pravý?
Chris: 180 gramovej vinyl je nejlepší.

Don: Jo, nejlepší a miluju způsob prezentace vinylů, něco jako plakát.

Alex: Umělecký ztvárnění je důležitý a samotný formát vinylu tě nutí poslechnout si album celý, bez přeskakování sem tam. Navíc se zvuk nejvíc blíží skutečnosti.

Chris: Způsob, jakým tvoříme alba, dává větší smysl, pokud je vydáváme na vinylech, což je formát, který alespoň nějak motivuje lidi poslechnout si album celý.

Jak se teda stavíte k tomu, že většina lidí si vás poslechne přes YouTube s minimálním rozlišením a velká část detailů zmizí?
Alex: Bohužel je to tak, vím o tom, a když mixuju, používám k tomu repráčky od notebooku, abych věděl, co bude slyšet. Tak nějak s tím počítáme.

Chris: Při poslechu muziky, která nebyla konvertovaná, jsi skutečně schopná dostat víc, je tam větší hloubka, tvoje tělo cítí víc, a to z toho dělá něco supercennýho.

Spousta snahy se rozpustí v podělaným zvuku mp3.
Don: To je prostě doba, ve který žijeme. Jestli se lidem podělanej zvuk líbí víc, nenaděláme nic.

Alex: Dobrej příklad komercializace zvuku je Apple, který aktuálně nasdílel album U2 přímo do telefonů. Kombinace hudebního průmyslu s konzumem.

Chris: Nedali žádnou volbu. Máme štěstí, že ti, kterým se naše kapela líbí, mají rádi vinyly.

A Pono byste si koupili?
Don: (zděšení) Cože? Porno?

Chris: Pono Neila Younga, technologie, která přenáší muziku digitálně s vysokým rozlišením. Rád bych viděl, co vyrobil, je v tom kus úsilí, kompletně přetvořit způsob, jakým jsou audio soubory generovány. Záleží, jak to bude fungovat, jak bude dostupný.

Don: Neil Young hodně věří lidem. Podle mě každej radši šáhne po albu zdarma někde na netu.

Teda, vyděsila jsem tě. Porno je ve Státech pořád šokující?
Don: Pro nás ne, ve Státech je velká porno subkultura. Tabu je to pro nábožensky založený lidi a lidi, kteří odmítají zkoumat vlastní sexualitu, pro ty, kteří souloží jen za účelem mít děti.

Státy jsou často prezentovány jako velmi konzervativní.
Don: Jasně, konzervativců je spousta, ale lepší se to. Internet udělal hodně a za posledních třicet let se dost změnilo. Ale my s pornografií problém nemáme. Řekl bys, že je to taky forma umění?

Don: Určitě, nějak to na tebe působí, budí emoce, a to je přece definice umění. Víš co, koukat na lidi, co provozují sex… Všichni víme, že takhle sex ve skutečnosti nevypadá, že to jenom hrají.

Cítíš sex v hudbě?
Don: Jasně, v hudbě máš celý spektrum emocí. Záleží na náladě, někdy se můžeš při poslouchání cítit i vážně sexy. Já rád vytvářím sexy muziku, vždycky se o to snažím. Podívej, my měli na koncertě i souložící lidi. Nebo jsme taky hráli s kámošem DJem, pouštěl rychlý, hluboký basy a přišla holka, opřela se o vibrující pult a zůstala tam celej song. I tohle se děje ve Státech. Sex není náš primární cíl, ale v muzice můžeš cítit cokoli.