Články / Reporty

Thränenkind a spol.: Sbohem smuténko, přichází dítě slz

Thränenkind a spol.: Sbohem smuténko, přichází dítě slz

David Vo Tien | Články / Reporty | 11.05.2015

„Dej si nulajedničky, dobrý emo.“ Některé kapely je třeba vidět na vlastní oči. Stačila zvukovka, jeden beat/rychlopalba a krátké kytarové hlomození, aby se představy o emocore rozplynuly jako neopohanský sen o bílé Evropě. Precizní metalové bubeníky u nás napočítáte na prstech, Jehu svým kulometným sypáním připomínal Daniela Tracyho z Deafheaven. Ačkoli základ mají nulajednanulanula posazený na emo/violence, přidávají k tomu gradující post-rockové vánky, přerůstající ve vichry jak od Envy, tu a tam vystřelí z hmatníků neurotické výpady, jež připomenou divokost Converge, přes havraní skřehoty přelétají naléhavé výkřiky a promluvy. Přesto jim ve zvuku nechybí konzistence.

Bubeníci se shání těžko, naprogramované bicí se pro změnu špatně snášejí na koncertech. V nynější podobě německých Ast je těžké zdržet se komentáře, že by stálo za to počkat, než midi stopy nahradí živý člověk. Dívat se na kytaristu a basáka, kterým se nepříliš hlasitě valí z beden bicí, působí jako film bez zvuku, jen s titulky pro neslyšící. Osvětlené podium taky kouzla nepřidalo, vokály zas proplouvaly sinusoidou těžko slyšitelné/absolutně potichu. Což je škoda u kapely, která se nebojí experimentovat.

Komu na Fluffu 2014 nebo rok předtím neučarovali We Came Out Like Tigers, tak buďto nemá srdce, čekal na zmrzlinu nebo se nechal okouzlit jinou kapelou ve stanu. Screamo temnota s houslemi, tíživou atmosférou, ke konci tvorby se silnějším odklonem k metalovějším vodám. Přestože Dawn Ray’d se od WCOLT liší na první pohled jen absencí baskytaristy, znatelně se posunuli i ve stylu. První, co praští do uší, je nekompromisní archaický blackmetalový zvuk kytary, nafuzzovaně skřípající ve středních a vyšších frekvencích a navzdory tomu s čitelnými včelíny (zvuk byl vůbec dobrý, až na výkyvy u Ast). Rozdíl mezi koncertem We Came Out Like Tigers a jejich novou kapelou je nesrovnatelný. Víc přímočarosti, víc black metal, míň housle.

Ačkoliv se jméno Thränenkind často skloňuje v souvislosti s tím, že se jedná o kapelu, ve které hraje na basu „ten, co stojí za projektem Bonjour Tristesse“, je to poněkud zavádějící. Zatímco onen projekt nevybočuje z dlouhých kolejí depresivního black metalu, Thränenkind stojí na post-metalových pilířích, jež jsou obklopeny crustovým a hardcorovým lešením a spíš než k přitlačení žiletky k zápěstí vybízí ke zdvižení pěsti, když se tedy vynoří z atmosférické mlhy. Melancholie ano, ale v případě Thränenkind je vidět na konec tunelu. Nulajedničky stáli pod pódiem, Nils řval před fanoušky na zemi. Kontakt, kterému se tradiční blackmetalové skupiny vyhýbají, je pro ty „postmoderní“ nevyhnutelný, určující. Stejně jako civilní a přirozený projev. Na koncert možná nepřišlo tolik lidí, kolik by si „zasloužil“, nikterak to ale neubíralo na pokoře kapely nebo síle jejího vystoupení. Když dohráli, nepřišla žádná katarze, zůstala jen díra. Bude třeba si to zopakovat a pokusit se ji zaplnit.

Info

Thränenkind (ger) + Dawn Ray’d (uk) + Ast (ger) + nulajednanulanula
7. 5. 2015, Exit-us, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Please don’t kill my vibe again (Hadone)

Dominik Polívka 06.02.2023

Snaživé promo na sociálních sítích ale s nízkou účastí nic nesvedlo, taky nebylo poznat, kdo přišel kvůli Bonnetovi a kdo se tu ocitl náhodou.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace