Thränenkind a spol.: Sbohem smuténko, přichází dítě slz

„Dej si nulajedničky, dobrý emo.“ Některé kapely je třeba vidět na vlastní oči. Stačila zvukovka, jeden beat/rychlopalba a krátké kytarové hlomození, aby se představy o emocore rozplynuly jako neopohanský sen o bílé Evropě. Precizní metalové bubeníky u nás napočítáte na prstech, Jehu svým kulometným sypáním připomínal Daniela Tracyho z Deafheaven. Ačkoli základ mají nulajednanulanula posazený na emo/violence, přidávají k tomu gradující post-rockové vánky, přerůstající ve vichry jak od Envy, tu a tam vystřelí z hmatníků neurotické výpady, jež připomenou divokost Converge, přes havraní skřehoty přelétají naléhavé výkřiky a promluvy. Přesto jim ve zvuku nechybí konzistence.

Bubeníci se shání těžko, naprogramované bicí se pro změnu špatně snášejí na koncertech. V nynější podobě německých Ast je těžké zdržet se komentáře, že by stálo za to počkat, než midi stopy nahradí živý člověk. Dívat se na kytaristu a basáka, kterým se nepříliš hlasitě valí z beden bicí, působí jako film bez zvuku, jen s titulky pro neslyšící. Osvětlené podium taky kouzla nepřidalo, vokály zas proplouvaly sinusoidou těžko slyšitelné/absolutně potichu. Což je škoda u kapely, která se nebojí experimentovat.

Komu na Fluffu 2014 nebo rok předtím neučarovali We Came Out Like Tigers, tak buďto nemá srdce, čekal na zmrzlinu nebo se nechal okouzlit jinou kapelou ve stanu. Screamo temnota s houslemi, tíživou atmosférou, ke konci tvorby se silnějším odklonem k metalovějším vodám. Přestože Dawn Ray’d se od WCOLT liší na první pohled jen absencí baskytaristy, znatelně se posunuli i ve stylu. První, co praští do uší, je nekompromisní archaický blackmetalový zvuk kytary, nafuzzovaně skřípající ve středních a vyšších frekvencích a navzdory tomu s čitelnými včelíny (zvuk byl vůbec dobrý, až na výkyvy u Ast). Rozdíl mezi koncertem We Came Out Like Tigers a jejich novou kapelou je nesrovnatelný. Víc přímočarosti, víc black metal, míň housle.

Ačkoliv se jméno Thränenkind často skloňuje v souvislosti s tím, že se jedná o kapelu, ve které hraje na basu „ten, co stojí za projektem Bonjour Tristesse“, je to poněkud zavádějící. Zatímco onen projekt nevybočuje z dlouhých kolejí depresivního black metalu, Thränenkind stojí na post-metalových pilířích, jež jsou obklopeny crustovým a hardcorovým lešením a spíš než k přitlačení žiletky k zápěstí vybízí ke zdvižení pěsti, když se tedy vynoří z atmosférické mlhy. Melancholie ano, ale v případě Thränenkind je vidět na konec tunelu. Nulajedničky stáli pod pódiem, Nils řval před fanoušky na zemi. Kontakt, kterému se tradiční blackmetalové skupiny vyhýbají, je pro ty „postmoderní“ nevyhnutelný, určující. Stejně jako civilní a přirozený projev. Na koncert možná nepřišlo tolik lidí, kolik by si „zasloužil“, nikterak to ale neubíralo na pokoře kapely nebo síle jejího vystoupení. Když dohráli, nepřišla žádná katarze, zůstala jen díra. Bude třeba si to zopakovat a pokusit se ji zaplnit.