Články / Reporty

Thruston Moore a spol. - číčy nejvyššího řádu

Thruston Moore a spol. - číčy nejvyššího řádu

David Vo Tien | Články / Reporty | 07.11.2014

Tiskovou zprávu k vydání nové desky Caught on Tape provázela dnes už legendární věta, kterou Thruston Moore rozvířil zkřivené větve blackmetalových lesů, potom, co přispěl svými riffy na poslední desce ultimátního projektu amerického black metalu Twilight. „Black metal is music made by pussies of the lowest order“. Vzhledem k tomu, že to byl Blake Judd, frontman Nachtmystium, který Moorea do Twilight naverboval, nelze se komentáři moc divit. Judd s albem The World We Left Behind ohlásil konec skupiny a zároveň začátek nového projektu, dva měsíce před vydáním rozjel předobjednávky, zkásnul fanoušky, aby nic nedodal, tak jako už jednou předtím. Nachtmystium jsou možná jednou z nejdůležitějších U.S. Black Metal kapel, ale Budd je na metalové encyklopedii metal-archives.com veden jako: a prolific scammer who collects money for merchandise and does not send it. Po tom, co málokdo věděl, co tím Moore míní, vysvětlil v rozhovoru pro Rolling Stone: „Jak odpovědět na otázku ohledně black metalu? Vždyť black metal se ani sám nepovažuje za hudbu. Vůbec nechce být spojován s něčím, jako je hudba, je to přece něco úplně jiného. Je to hudba, která používá prvky rockové instrumentace, ale je to tak anti-všechno, že mi je jedno, co se o tom řekne, protože to neexistuje. Prostě jsem si řekl, že bych o tom mohl napsat něco směšného. Pane jo, blackmetalové nadšence to docela namíchlo. Vždyť vy nejste živí, tak co se máte co rozčilovat?“ To jen tak na úvod, abychom se vyhnuli opakování známého.

Please The Trees. Vašek a Míra hrábnou do strun a z beden se valí nafuzzované buření, hluková čínská zeď, drone, noise, šum i hluk. Jsem zaskočený, ale spokojený. Takhle to mám rád. Začnou mířit ke konkrétnějším zvukům, přecházejí ke gradaci, sekají jeden akord, strobo a světla sekají ve stejném rytmu. Působivé s odzbrojující silou. Říkám si „kurva, doprdele, jo! To je začátek!“. Otvírák, který prostě přijmete s naprostou nenávistí, nebo naprostým nadšením, absolutní hodnota, pokud to tedy nepozorujete všechno z povzdálí s rukou na pultu. Přímý přechod do prvního songu. Kluci hrajou s takovou vervou, jako by půl roku, rok nehráli. Výbojný atak, extatické hraní. Vašek se opře o stojan tak, že spadne. Okamžitě vstane, jak pérák, hraje dál a usměje se na kluky. Moje víra v rock ’n‘ roll dostala injekci adrenalinu přímo do srdce. Riffy natažené za hranici, za kterou se běžně nehraje, vytvářejí monotónní, hypnotickou krajinu kytarového šamanismu. Hybné beaty hraje Svačina na minimum, jeden ride, jeden přechod. Vše obývané v kruhové struktuře (společný jmenovatel večera), tentokrát s takovým drajvem, že mě napadlo akorát: Vanishing Point! Easy Rider! Chlápek vedle, co má věk na vnoučata, dvakrát procedí: „Takhle jsem ještě žádnou českou kapelu neslyšel hrát.“

„Nestárnoucí bard“, taky to nemám rád, tak to říkat nebudu. Všimli jste si taky, že James Sedwards vypadá jako Kevin Spacey s parukou? Kdykoli jsem se na něho podíval. Třeba klávesák Ulver zase vypadá jako Christoph Waltz ej kej ej Hans Landa vulgo Dr. Schultz. Každopádně, Steve Shelley... Steve Shelley je prostě bodrý chlapík. Thurston Moore je pussy of the highest order. Protože nikdo není větší frajer, když dohraje sólo a sekne u toho kytarou stylem Converge hadr. A hlavně, kdo si nasmyčkuje vazbu, aby si v půlce písničky došel na druhou stranu stage pro jinou kytaru, zapojil ji a přidal se? Když je řeč o té cyklické struktuře. Debbie Googe vypadá jako moje babička (nekecám), kdyby si nabarvila vlasy na černo a začala se tvářit jako členka motorkářskýho gangu.

Hodně lidí říká, že je Thurston Moore namyšlený. Nějak nevím, možná to pro mě není zas až tak důležité. Protože si pošoupnul odposlech dál dopředu, aby nebyl od kraje tak daleko, vlastně celou dobu se pohyboval u kraje pódia, celou dobu se taky smál a usmíval, z čehož mi vychází, že je to docela milej chlapík. Teda je fakt, že si spíš postěžoval, že monitor je příliš daleko a dopředu mu ho odtáhla Googe, ale on zrovna řešil lampičku u stojanu, kde měl zápisník. Forevermore jako příliš bezpečný otvírák? Vůbec, naživo to zní mnohem razantněji samo sebou, a pak taky, refrén je strašně chytlavý. Speak to the Wild, tyvole v jednoduchosti je síla, říká se? Jo, protože tenhle riff, to je jeden z nejlepších riffů. Tím jsem si jistý, dokonce tak moc, že to funguje obecně, že to není otázka vkusu, jsem o tom silně přesvědčený, natolik, že si na to vemu jed. A ten bridge. V podstatě jenom stupnice žejo. Ať už našel v Londýně Moore cokoli, svědčí mu to. Každopádně nejsou to riffy, melodie, sóla nebo refrény, to není to, co koncert povyšuje nad obyčejný večer. Ale noisové odbočky, kdy celá kapela působí, jako když nabídnete dětem ve školce rockové nástroje. Přesnost? Virtuozita? Hledejte jinde. Nekonečné natahování, které je zábavné svou neurvalostí a autenticitou zrovna prožívaného okamžiku (něco takového nejde nacvičit), během kterého se člověk zároveň těší, až skončí, a do hry se vrátí řád sloky a refrénu. The Best Days, mamka se psem na přebalu desky, tou dobou možná Moore měl věk na školku, čímž se snažím obejít to, jak pozitivně a optimisticky tahle deska i vystoupení působí.

„Tuhle jsme napsali v devadesátým pátým, ten rok jsme tady hráli, možná to byl i tenhle klub.“ Místo sedí, bylo to ale v roce 1992. Každopádně tři přídavky, všechny z desky Psychic Hearts. Ani do jedné se nezakousl zub času, zrály jako víno. Přidání devastujícího boosteru do Pretty Bad skladbě jen prospělo. A vlastně sóla vládly taky. Kdy člověk může vidět Kevina Spaceyho v paruce válet na kytaru?

Info

Thurston Moore Band (uk/us) + Please the Trees
31. 10. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.