Články / Reporty

Ticho i běsnění nad pianem (Cipa vs Plano)

Ticho i běsnění nad pianem (Cipa vs Plano)

Popluh | Články / Reporty | 09.06.2014

Prosluněný páteční večer se v Paláci Akropolis nesl v duchu melancholie a klidu, dostaveníčko si tu v rámci hudební série Music Infinity dali hned dva skladatelé soudobé vážné hudby. Přestože se sál moudře vybavený židlemi plnil jen pozvolna, nakonec se zaplnil.

Nicméně to bylo spíš rušivé, velká část hostů si totiž k příchodu zvolila moment, kdy už na podiu chvíli úřadoval německý pianista a skladatel Carlos Cipa. A narušovat jeho etudy boucháním dveří, vrzáním parket a následně i židlí, to bylo chvílemi na pěst. Když si ale všechno sedlo, hlavně tedy diváci, a člověk se mohl ponořit to tmy svých víček, Cipa neměl problém si posluchače omotat kolem prstu. A vůbec k tomu nepotřeboval světelnou show, kterou mu kdosi rozjížděl nad hlavou. Tenhle koncert by byl skvělý, i kdyby se hrál v naprosté tmě, s osvětlením tak maximálně aby si Cipa viděl pod prsty, nebylo třeba překřížených světelných paprsků nad pódiem, které co chvíli pročesávaly i publikum.

A byl to večer nejen světelných kontrastů, ale také dvou přístupů a pojetí. Zatímco Carlos Cipa si vystačil jen s pianem a jeho, potažmo svými, limity, Sebastian Plano se ocitl na druhé straně spektra. To se ukázalo hned během první skladby, po které proběhla vynucená přestávka, protože bylo nutné restartovat počítač. Mladý argentinský multiinstrumentalista se toho ale nezalekl a po chvilce čekání pokračoval, jako by se nic nestalo. A tentokrát se bylo na co dívat a mohlo za to hlavně Argentincovo pobíhání po pódiu, střídání violoncella za piano, loopování, samplování a další ohýbání živého zvuku. Ne v rámci celého koncertu, ale dost často v rámci jedné písně. Vše ulehčoval chytře umístěný pad namontovaný přímo na violoncello, dalšími nástroji bylo obsypáno i piano a Plano si chvílemi vypomáhal i nohama. Možná i to se občas podepsalo na roztříštěnosti jednotlivých skladeb, které měly nejednotnou strukturu a člověk si říkal, že méně by bylo možná více. Jednotlivé fragmenty ale vždy fungovaly skvěle. V rámci Colours of Ostrava k nám zavítá s celým ansámblem jeden z nekorunovaných králů soudobé vážné hudby, Islanďan Oláfur Arnalds. Plano sice nadále zůstává v jeho stínu, ale koncert ukázal, že je v jeho možnostech z něj jednou vystoupit.

Co bylo na koncertu nejnakažlivější, to byla energie, která z pódia proudila po celý večer. Člověk si rád odpočine od velkých koncertů (myšleno počtem diváků), kde hlavní hvězdy působí dojmem, že je všechno sere a že bez tisícovky fans v kotli ani nevstanou z postele. Cipa i Plano působili přirozeně a jen těžko potlačovali úsměvy při každém potlesku, kterým je nadšené publikum odměňovalo. Bezprostřednost byla až nakažlivá v kontrastu se zadumanou a posmutnělou hudbou. Doufejme, že oba se brzy vrátí s novými alby a že tentokrát budou mít čas si Prahu i prohlédnout.

Info

Sebastian Plano (arg) + Carlos Cipa (de)
6. 6. 2014, Palác Akropolis, Praha

foto © Dennis Stachel

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.