David Čajčík | Články / Reporty | 10.07.2019
Sedmnáctiletý usměvavý klučina pochází z malé vesnice na indonéském ostrově Lombok východně od Bali a vydělává si na to, aby jeho malá sestra mohla chodit do školy. Má to štěstí, že mluví obstojně anglicky a komunikace s baťůžkáři ze západu a z Austrálie mu prakticky nečiní potíže. Jeho práce je vyvést je na vrchol třítisícové sopky Rinjani a zase je svést dolů. Z mobilu mu celý sestup od kráteru po úpatí hraje Shape of You. Třeba padesátkrát za sebou. „Znáš Eda Sheerana? Já ho miluju!“ Čísla nevypovídají o ničem – takhle se pozná globální fenomén.
Sedmdesát nebo osmdesát tisíc – v pražských Letňanech rozdíl mezi prvním a druhým koncertem nejde moc poznat. Pár vedle se zkouší protlačit zpět na „svoje“ místa. Výsledkem je výsměch. Ze stání B vidí všichni tak nějak stejně blbě, Zaru Larsson i Jamese Baye registrujeme tak napůl. „Tuhle znám, tuhle znám,“ křičí nadšeně holka opodál, když Bay zahraje první tóny Hold Back the River. Úsměvné, ale kolikrát mají mainstreamoví umělci vystupující v Praze předskokany, jejichž písničky hrají i v našich rádiích?
Když LEDky ne úplně obřího pódia nahodí obraz Eda Sheerana ze zákulisí, nejde si nevzpomenout na ikonickou scénu z Bohemian Rhapsody, potažmo Live Aid. Kývnutí na security, výběh na pódium, první smyčka. Castle on the Hill, Eraser… „Jestli neznáte moje písničky, tak to pro vás bude dlouhá noc,“ směje se Sheeran a vysvětluje funkci looperu. Snad aby opravdu i ten nejnatvrdlejší návštěvník pochopil, že skutečně nemá za stěnou pódia schovanou kapelu. A to by nebylo vůbec špatné. Koncept osamoceného písničkáře funguje stoprocentně, ale jak dlouho je nutné držet tuhle linii? Ostatně, o své skromnosti a introverzi už skutečně nemusí nikoho přesvědčovat. Divoký závěr Bloodstream nebo závěrečná You Need Me, I Don't Need You si o kapelní aranže přímo říkaly, stejně jako irská vypalovačka Galway Girl nebo Sing, ve které se bez skutečného kopáku rozeskákat publikum jednoduše nepodařilo. Možná je načase rozjet večírek ve velkém stylu s ansámblem, jaký Sheeran rozjíždí na mnoha předávání cen nebo vybraných festivalech.
Pravdou však je, že minimálně polovina koncertu, včetně jeho vrcholu – skladby I See Fire z Hobita, fungovala nejlépe právě v tom nejintimnějším podání. „And I see fire burn on and on and mountains side,“ publikum téměř šeptalo. Ed Sheeran možná překonal návštěvností porevoluční Rolling Stones (a generace čtyřicátníků se to musí naučit akceptovat), ale především ukázal bezprecedentní vliv na dav před sebou, který si nedovolil klábosit. A to ani při skladbách, které ještě v éteru příliš nezněly. Jedna z posledních štací turné k albu Divide naštěstí novinkami ze Sheeranova nového No. 6 Collaborations Project neoplývala a i ty zahrané (Blow, Beautiful People, I Don’t Care) vyzněly bez průměrných hostovaček A týmu showbusinessu podstatně lépe.
fotogalerii z koncertu zhlédněte tady
Ed Sheeran je především sympaťák, hodný, upřímný kluk. Tuhle image si střeží jako svůj největší poklad. „Chrisi, mám tě v uších,“ zarazí se uprostřed proslovu, aby se vzápětí omluvil lidem, že jim nevěnoval pozornost, protože mu něco říkal zvukař do odposlechů. Tohle jiné současné hvězdy jeho velikosti opravdu nedělají. Podobně jako Miley Cyrus v seriálu Black Mirror se Ed Sheeran rozhodl hrát své dost sarkastické já ve filmu Dannyho Boylea Yesterday, kde musel překousnout i dost trefnou výtku ke kvalitě svého rapu. Skladbu One Life, která zní na konci snímku, zahrál v Letňanech naživo úplně poprvé.
Never be anything but a singer-songwriter
The games over but now I'm on a new level
[…]
You need me, man, I don't need you
You need me, man, I don't need you
Poslední song mi zní v hlavě celou cestu domů. Vyhýbám se enormnímu špuntu u vstupu do metra, nasedám do stočtyřicítky jako poslední před zavřením dveří a doma jsem ještě před tím, než poslední návštěvníci vrátí kelímky. Všichni jsou amatéři. Ale prodat to umí jen Ed Sheeran.
Ed Sheeran (uk)
8. 7. 2019 Letiště Letňany, Praha
foto © Romana Kovácsová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.