Články / Recenze

Tinariwen stále na cestě

Tinariwen stále na cestě

Akana | Články / Recenze | 24.03.2014

Časy se mění. Zatímco před deseti lety byli Tinariwen vzrušující novinkou a průkopníky elektrifikace tradiční taurežské hudby, dnes, po ještě odvážnějších výbojích Bombina nebo skupin Tamikrest a Terakaft, už vlastně v této vlně platí za tradicionalisty. Svůj styl nepodrobují žádným šokujícím proměnám, spíš ho postupně cizelují a přizdobují. Jejich vývoj je pozvolný, přesto rozpoznatelný.

Na předchozím albu Tassili se rozhodli trochu přiškrtit přívod proudu do kytar a pojali ho převážně akusticky, přičemž žádoucí pestrost mu dodávala účast exkluzivních hostů z TV on the Radio, Wilco a Dirty Dozen Brass Band. Dalo se čekat, že s rostoucím kreditem kapely bude tenhle příliv hvězdných featuringů sílit, ale jak dosvědčuje novinka Emmaar, Tinariwen se naštěstí těmito lákadly nenechali omámit a nešli ve stopách svých krajanů Amadou & Mariam, i když právě těm riskantní kolaborace s houfem slavných jmen „západní“ pop music na albu Folila obdivuhodně klapla. Zajímaví hosté se v rozumné míře vyskytují i na Emmaar (mediálně nejznámějším je jistě Josh Klinghoffer, kytarový novic v řadách Red Hot Chili Peppers), jejich vklad ale není tak nápadný, i když je pro celkové vyznění nahrávky přínosem.

A jaké že to vyznění tentokrát je? Tinariwen se vrátili k elektrickému zvuku, takže by se mohlo zdát, že se vracejí ke kořenům, že ve srovnání s výše jmenovanými zástupci mladší pouštní generace stagnují. Ale jak je u nich zvykem, při bližším ohledání vyplouvají na povrch drobné, nikoli nepodstatné posuny. Ty má zřejmě na svědomí hlavně prostředí, v němž album vznikalo. Vzhledem k setrvale chaotické politické situaci v severním Mali byla skupina nucená přesunout se do Spojených států, do kalifornského národního parku Joshua Tree, a stát se tak – nikoli poprvé – nedobrovolnými exulanty. Oblast, v níž našli útočiště, má rovněž pouštní charakter, což jistě usnadnilo aklimatizaci, zároveň má specifický genius loci, a to se na albu Emmaar přece jen odráží.

Hned úvodní vteřiny skladby Toumast Tincha s chvějivě klouzající steel kytarou (ta výrazně promluví i do nálady písně Sendad Eghlalan) a recitativem hiphopového básníka Saula Williamse navozují jinou, subtilnější atmosféru, než na jakou jsme u Tinariwen zvyklí. Vzory utkávané kytarami jsou na mnoha místech jemnější, ladnější, zvukový prostor se lanoisovsky otevírá do dálek, které teď vedle Sahary evokují i americké reálie. Jako by karavaně na vrcholu písečné duny tu a tam proletěl pod nohama chuchvalcovitý keřík z westernových planin.

Nicméně všechny základní poznávací znaky Tinariwen zůstávají zachovány. Melodie křehké i majestání, rozbolavělé texty plné specifické pouštní melancholie zvané assouf, kytarové kouzlení, perkusivní špacíry i běhy. V řazení pomalých a rychlých písní je tu určitá disproporce, když od třetí k sedmé položce nerozčeří kolébavá rozjímání žádné ostřejší tempo, ale když se tak konečně stane, vyloupne se ze skladby Imidiwanin Ahi Tifhamam ten nejchytlavější kousek nahrávky. Zdůrazněnou rytmiku mají i další dvě energické písně, z nichž Emajer překvapivě oplývá podobným beatem, v jakém obvykle cválají muzikanti z Tuvy.

Přestože mají dnes Tinariwen podstatně silnější konkurenci než kdy dřív, kráčejí stále v čele. Věrnost tradici i otevřenost cizokrajným hudebním vánkům, opravdovost, hluboký prožitek, na tom všem stojí jejich trůn králů pouštního blues a nic nenaznačuje ochotu k abdikaci. Tinariwen museli svůj hořce milovaný saharský písek vyměnit za kalifornský a ocitli se tak znovu na své nekonečné nomádské cestě. Jak ale můžeme slyšet na šestém albu, i vyhnanství může být obohacující, ačkoliv jejich „assouf“ zůstane už asi navždy bezedný.

Info

Tinariwen – Emmaar (Wedge, 2014)
http://tinariwen.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za stínem vlastní duše (Načeva)

Adéla Polka 03.07.2020

Je to plynutí v čase, plynutí hříchů v něm. Niterné pocity, pro které je forma básně ideální, vystupují ze své intimity, jsou odhaleny.

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Kristýna Trochtová 02.07.2020

Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.

V erupcích hněvu a zoufalství (Drom/Tengri)

Jiří Vladimír Matýsek 19.06.2020

Drom se netají tím, že jejich polovina je prvním vykročením k novému materiálu, prvotním průzkumem možných cest. A Tengri?

Zvukové nákresy s ostrými hranami (Anna Calvi)

Jakub Koumar 05.06.2020

Symfonicky košatý, atmosférický pop však vyžaduje i precizní zpěv, do něhož se jí v mládí zrovna moc nechtělo.

Vyzrálé spratkovství Jamese Colea

Dantez 31.05.2020

Za úsměvným akronymem se skrývají slova Money Rain Dancer a jde o proces nemálo podobný šamanistickému vyvolávání deště.

Klamou tělem, omamují melodiemi (Kurt Rosenwinkel Trio)

Jiří Vladimír Matýsek 30.05.2020

Po uvolněné, latinou načichlé a sluncem prozářené předchozí desce Caipi se Rosenwinkel, v rámci svého tria, vrací zpět ke komplikovanější stavbě skladeb.

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.