Články / Reporty

Tisíc implodujících Sluncí (Kensington)

Tisíc implodujících Sluncí (Kensington)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 20.02.2017

Nizozemské Kensington objevili pro tuzemské publikum v roce 2014 Rock for People, rok nato přišla koncertní žeň – zimní a podzimní Rock Café a k tomu vystoupení na Fingers Up. Chvála se na čtveřici indie rockerů jen valila. Rok 2016 byl koncertně o dost chudší, neboť se kapela věnovala hlavně přípravám čtvrté studiovky Control. Ta logicky dostala v beznadějně vyprodaném Lucerna Music Baru nejvíce prostoru.

Kapela zvolila pompézní úvod: basový sample a postupná gradace s příchodem jednotlivých muzikantů, jako bychom byli na stadionovém koncertu Muse. Kdo má naposlouchané aktuální album, brzo poznal, že jde o rozšířené intro temně laděné Regret. Navazující Do I Ever a Riddles, už o poznání hitovější, ukázaly obvyklejší polohu kapely: duše povznášející kytarové melodie s hymnickými refrény, ve kterých vynikne silný, charakteristicky nakřáplý hlas frontmana Eloie Youssefa, někdy k nerozeznání od Caleba Followilla z Kings of Leon. Skladby často podtrhuje sborový vokál, který se v Lucerně ozýval nejen z pódia, ale i z publika, což celý zážitek ještě umocňovalo.

Ve chvílích, kdy hrozilo, že by stejnorodé skladby publikum ukolébaly, kapela přepnula na jinou vlnu, ať už do ticha s procítěnou klavírní baladou Sorry nebo k roztančenosti se zpěvnou War. Kompaktní zvuk co chvíli hrozil, že se při nabasovanějších kilech promění v hustý knedlík, který publikum ohluší a zpěv zapadne v mase nástrojů. Zvukař ale potřebu silného zvuku a srozumitelného zpěvu perfektně vybalancoval, což se nejvíc projevilo v rozsekávkách jako All for Nothing, Little Light nebo závěrečné St. Helena.

Frontman působil hlavně v první půli koncertu chladně a neosobně, jako komunikativnější se projevoval kytarista Casper Starreveld. Síla Kensington je však jinde: posluchače strhávají především bezchybnou hrou a energií uloženou v epických písních, které jsou zároveň plné emocí. Instrumentální stránka v člověku vyvolává pocit, že se před ním otevírá vesmír, hvězdná mlhovina plná zanikajících hvězd, zatímco mu nohy volně visí nad nesmírnou tlamou temnoty. Plazma se shlukuje do nadrozměrných elipsoidů a mozek se rozpíná vlivem překysličení. Na pevnou zem nás od implodujících Sluncí vracejí pouze texty vyprávějící prožité i vysněné životní příběhy. Větší, než lze za jeden večer pojmout.

Info

Kensington (nl) + Peter Pan Complex
18. 2. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Čestmír Jíra, iREPORT

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace