Články / Recenze

Tišší underground Vyššího populáru

Tišší underground Vyššího populáru

Jakub Koumar | Články / Recenze | 25.02.2015

Fungovat dva roky a odehrát jeden jediný koncert nebývá pro kapelu většinou zrovna dobrou vizitkou. Přesto si Vyšší populár zaslouží status kultu, a to nejen proto, že v jeho sestavě nalezneme aktéry, jejichž jména z hudební scény na rozdíl od kapely nezmizela.

Byli to v té době (a možná i dnes) blouznivci, hledající v hudbě lidský rozměr napříč úskalími osmdesátých let. Patří mezi ně i experimentátor a ambientní skladatel Jaroslav Kořán, jehož práce jsou ke slyšení v Ratajově Radiocustice a není bez zajímavosti, že s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem stojí za přelomovou ambientní deskou Smetana (Richter band – Smetana, Nextera 2009/1990). Dalšími účastníky jsou výtvarník Igor Grimmich nebo Štěpán Pečírka, hostujícího saxofonového mága Jana Štolbu představovat netřeba.

Hudba Vyššího populáru je vrtošivá, repetitivní a lehce kakofonní, míchá populární hudbu se složitějšími kompozicemi, pro milovníky škatulek artificiální hudbu se stylizovanými folklorními prvky a moderní populární hudbou, především jazzem, rockem a popem. Pro širší posluchačskou veřejnost (což bylo cílové publikum tohoto žánru) ze všech stylů vybírá to nejméně libozvučné a míří tedy úplně do jiných rovin. Je to především oblast rockového undergroundu, jehož hutný zvuk a defenzivní robustnost přejímá, jíž ale kombinuje v té době s nezvyklou dávkou kompozičního minimalismu. Vymyká se tak širšímu pohledu na to, čemu jsme si navykli říkat předrevoluční underground.

Proměnlivost ambientně laděných, skřípavých i kytarově neoblomných písní pluje po dekadentní vlně, zejména díky ořezaným textům, které prochází celou deskou. Někdy výborně doplňují atmosféru (Čtyři páry kráčivých nohou), jindy vyšumí do ztracena. Nestálé jsou i nástroje, saxofon se mění podle toho, komu zrovna trýzní plíce - od kakofonií, které připomínají Petra Venkrbce popadajícího dech v zakouřeném baru (Pakinky pak), po brabencovsky skřípavé kaskádovité melodie, kytara se zase nebojí od chrchlavých riffů přeskočit až k baladičnosti. Bohužel některé skladby jsou tu navíc a jiné by si zasloužily více prostoru (nic neříkající Čtyři páry brutto vs. trojice experimentálních skladeb s titulním pojítkem Mery). A závěrečná Zimní dlouhá, opatrná a křehká skladba, kontrastuje se zbytkem desky a tříští její celistvost.

Skupina Vyšší populár se do análů zapsala po vzoru stejnojmenného stylu. Všechny její nápady byly rozmělněny dalším vývojem a její existence tak ztratila na důležitosti, přesto stojí za poslech kvůli hudbě, jejíž drsnost skrývá přívětivost. Kakofonií, skřípotu i dekadence bylo tehdy dostatek, ovšem Vyšší populár mezi nimi vystrkuje nenápadný půvab jedinečnosti. Že dokázali předběhnout dobu hudebně, je možná přehnané tvrzení, ale dokázali ji určitě předběhnout náladou, kterou v sobě a kolem sebe tehdy hýčkal málokdo.

Info

Vyšší populár – Haf haf (Polí5, 2014)
www.poli5.bandcamp.com/album/haf-haf

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...