Články / Rozhovory

Tiziano Popoli: Důležité věci se naštěstí často vrací

Tiziano Popoli: Důležité věci se naštěstí často vrací

Michal Pařízek | Články / Rozhovory | 19.04.2021

Italský hudební skladatel Tiziano Popoli byl donedávna širší veřejnosti téměř neznámý, teprve nedávno vydaná kompilace Burn the Night | Bruciare la Notte: Original Recordings, 1983–1989 představila jeho tvorbu širší veřejnosti. Jak už je z titulu patrné, jde o výběr jeho skladeb z osmdesátých let, méně zřejmé je, že mu od té doby opravdu žádné album nevyšlo. Italský průkopník minimalismu přitom stále tvoří, zejména tedy pro divadlo, v osmdesátých letech byl kromě Stevea Reicha nebo Jona Hassella zamilovaný také do popu nebo věhlasné italské filmové hudby. Jeho skladby jsou stejně svěží a přitažlivé jako neskonale zábavné, nezestárly ani o den. Respektive ani o noc. Tiziano Popoli o cyklech popkultury, které se v některých případech naštěstí vrací, o kinu jako zdroji inspirace nebo o zhudebněnému daňovému přiznání. (Rozhovor je doplněním tematického textu věnovanému Popolimu, který vyšel ve Full Moonu #119)

Vaše hudba je zjevně velmi ovlivněna minimalismem, zároveň se ale v tiskové zprávě k albu píše, že začátkem osmdesátých let v Itálii nebyl minimalismus příliš rozšířený. Konkrétně se tam mluví o „scéně, která v Itálii v té době neexistovala“. Odkud jste nabíral inspiraci?
Jsem přesvědčen, že hudební minimalismus vzbuzoval v Itálii zájem již od 70. let, ale šlo o více méně o lokální fenomén. Nahrávky se k nám dostávaly různými způsoby: jednak napřímo v podobě hudby Philipa Glassa, Steva Reicha, Harolda Budda, Jona Hassella nebo Michaela Nymana, a pak také nepřímo, prostřednictvím díla Piny Bausch, Carolin Carson, Boba Wilsona, Petera Greenawaye nebo Wima Wenderse. Přestože Itálie neměla vlastní „správné“ minimalistické hudební hnutí, rozhodně existovaly referenční práce, vytvořené místními průkopníky.

Můžete některé z nich jmenovat?
Pro mě osobně bylo jednou z nich dílo Six Notes in Logic od Roberta Cacciapaglia. Jeho hudba byla spojena s „historickým“ minimalismem, ke kterému jsem vzhlížel v rámci svých prvních experimentů. Dalším italským autorem, který mě ovlivnil, byl Piero Milesi a jeho dílo Modi and Mr. Nanof's Nuclear Observatory. Hodně důležitých věcí vzniklo pro divadlo – v roce 1985 taneční společnost Fabrizia Monteverdeho uvedla představení La Boule de Beige s hudbou Pierluigiho Castellana, Paolo Modugno zase produkoval Il Cavaliere Azzurro pro společnost La Gaia Scienza Company, a já jsem společně s Marcem Dalpanem vydal album Scorie, soundtrack k stejnojmennému představení divadelního souboru Koinè. Divadlo, zejména ve formě Tanztheatre, tedy tanečního divadla, se jevilo jako ideální místo, kde minimalistická hudba dokáže generovat zajímavé interakce s děním na jevišti, mechanismy odstupu, regresí, abstrakcí i neutralitou.


Album Burn the Night/ Bruciare la Notte: Original Recordings, 1983–1989 je souborem různých prací, některé vznikly jako soundtracky, jiné jako zvukové instalace nebo commission works. Právě práce pro divadlo tvoří velkou část kompilace. Můžeme tedy mluvit o tom, že jste byl součástí nějaké interdisciplinární umělecké skupiny nebo hnutí?
Mnoho skupin mladých umělců tehdy sdílelo potřebu experimentovat s novým jazykem a často mezi nimi existoval určitý stupeň propojení. Jejich myšlenky vzkvétaly a kolovaly mezi nimi. V osmdesátých letech 20. století se hned několik italských skupin a projektů dočkalo mezinárodního věhlasu: La Gaia Scienza, Falso Movimento, Sosta Palmizi, Magazzini Criminali, Laboratorio Teatro Settimo, Krypton nebo Teatro delle Briciole. Tato scéna byla velmi široká, zahrnovala centra rozšířená po celém území Itálie, nacházela se například v Miláně, Římě, Neapoli nebo Palermu.

To vypadá jako široká scéna, vyvíjela se nějak v průběhu osmdesátých let? Docházelo ke konfrontaci s mainstreamem?
Tato scéna, jak říkáte, byla poněkud různorodá, ale sjednocovali ji pojmy jako „experimentální“ a „zkoumání“. Osobně jsem měl to štěstí se podílet na umělecké a snad i „ideologické“ cestě souboru Koinè, jedné z nejdůležitějších experimentálních a hloubavých divadelních skupin v mém regionu. Spolupracoval jsem s nimi více než třicet let. Velmi často jsem pracoval také s dalšími přáteli, fotografy nebo choreografy, jejichž projekty jsem často doprovázel hudbou. Na podpoře a propagaci těchto uměleckých zážitků pracovali také někteří kritici, například Giuseppe Bartolucci, který je autorem termínu „post-avantgardní divadlo“. Ten označuje divadlo, které samo zastaví svůj vývoj a prostřednictvím revize minulosti staví do popředí tělesnost, interdisciplinaritu a multimédia.

KINO JAKO ZDROJ INSPIRACE

V době, kdy skladby zachycené na albu Burn the Night vznikaly, jste byl součástí undergroundu, kontrakultury, vnímáte současný zvýšený zájem o vaši tvorbu jako svého druhu satisfakci? Ostatně i syntezátor Yamaha DX7, na kterém jste tehdy tvořil, zažívá dnes renesanci, klávesové rejstříky osmdesátých let jsou v módě. Jde o součást cyklů, ve kterých se pop kultura pohybuje, nebo o něco výjimečného?
Samozřejmě mě zájem posluchačů o moje dílo opravdu velmi těší. Rozhodl jsem se své skladby publikovat, protože je stále vnímám jako své, jako nedílnou součást mé umělecké cesty. Osmdesátá léta jsou dnes v centru pozornosti, i díky tomu v nich můžeme najít zajímavé analogie s dnešním uměleckým vkusem. Tehdy jsem velmi rád pracoval se zvukovou syntézou na bázi frekvenční modulace a nedávno jsem se přistihl, že téměř totožnou techniku dnes vykládám svým studentům. Ano, důležité a významné věci se naštěstí často vrací. Ale nerad bych zůstal jen v osmdesátých letech, věřím, že se moje hudební myšlení od té doby vyvinulo, a rád bych zveřejnil také svou pozdější produkci. V některých svých dílech v devadesátých letech jsem se zaměřil na „tvůrčí“ použití sampleru, který jsem ovšem nepoužíval pouze jako „napodobovací“ nástroj, ale jeho prostřednictvím jsem pátral po vztazích mezi hudebními zvuky a zvuky prostředí. Doufám, že dříve nebo později se devadesátá léta dostanou do kurzu také!


Zároveň nijak nezapíráte také vřelý vztah k populární hudbě, která vás podle všeho také velmi inspirovala.
Můj zájem o popovou hudbu se týkal hlavně písňové formy, její struktury a jejího komunikačního potenciálu. Dobrým příkladem struktury vypůjčené z popu může mezi písněmi z alba být skladba Blues Padani, ve které se pravidelně střídá intro, sloka, refrén a bridž, což je redukované na jakési „kontejnery“, které otvírají mluvené vokální smyčky heterogenního původu. Na konci sedmdesátých let jsem sledoval díla Franca Battiata, hudebníka, který hluboce inovoval italský pop tím, že ho kontaminoval minimalismem, kultivovanými vpády a orientální filozofií. Dalším referenčním hudebníkem pro mě byl Peter Gabriel a jeho práce v kontextu world music. A samozřejmě Björk, umělkyně, která dokázala stvořit zcela sofistikovanou popovou hudbu, kreativní a neustále se vyvíjející.

Sledujete i dnešní populární hudbu, trvá tato inspirace stále?
Dnešní pop mě příliš neoslovuje, více méně ho nesleduji. Připadá mi mnohem méně originální, méně přirozený, jaksi příliš „odsouhlasený“ a průmyslově generovaný pro potěšení. Procesy hudební produkce jsou dnes velmi standardizované a pro mé vnímání hudby upřímně docela nudné.

Z vaší hudby vnímám kromě mistrů minimalismu také pionýry elektronické hudby jako Kraftwerk, ale určitě i jakousi hravost, typickou pro autory filmové hudby, jako byli Nino Rota, Luis Bacalov, konkrétně jsem si vzpomněl na film Ballando Ballando režiséra Ettoreho Scoly. Ani ne tak žánrově, ale náladou a atmosférou.
To, co slyšíte, je zcela na místě! Cítím zejména spřízněnost s melancholií a jakousi geometrickou hravostí hudby Nina Roty, zrovna nedávno jsem dokončil několik aranžmá jeho skladeb pro orchestr, a určitě také s Enniem Morriconem, u nějž obdivuji výjimečné zvládnutí orchestrace a mimořádnou schopnost formovat hudební myšlenky prostřednictvím jednotlivých obrazů. Takže jste odhalil méně známý aspekt mé práce: jsem skutečně vášnivým skladatelem filmové hudby. Zejména velmi rád komponuji pro němé filmy, miluji němé kino a velmi rád pracuji v tom ohromném prostoru, který hudbě nabízí nedostatek dialogu. Vytvořil jsem mnoho soundtracků pro filmy hrané i dokumentární, něco z této mé produkce najdete například v katalogu labelu Ermitage Cinema. A velmi rád s živými soundtracky také vystupuji, například v roce 1996 jsem mimo jiné vytvořil soundtrack k filmu Nella Mischia režiséra Gianniho Zanasiho, vítěze sekce Quinzaine na filmovém festivalu v Cannes. Mnoho let jsem byl také uměleckým ředitelem festivalu Rimusicazioni, který představuje právě nově zkomponované soundtracky ke starým němým filmům. Ano, kino pro mě vždy bylo náramným zdrojem inspirace.

SOUNDTRACK K DAŇOVÉMU PŘIZNÁNÍ

Vraťme se k albu Burn the Night, jak jste spokojen s jeho výslednou podobou alba?
S prací, kterou společně odvedly přátelé v týmech labelů Freedom to Spend a Rvng Intl, nemohu být nic jiného než spokojen. Všichni byli fantastičtí. Byla to dlouhá, vzrušující cesta, která trvala více než tři roky od prvního e-mailu Petera Swansona (zakladatel labelu Freedom to Spend, pozn. aut.), který to celé zpunktoval. Dostal jsem nečekanou příležitost znovu objevit svou dávno zapomenutou hudbu a jejím prostřednictvím vzpomínat na roky dávno minulé. Drtivá většina hudby v mém archivu nebyla nikdy smíchána, a pokud, tak pouze velmi jednoduše na audiokazetě. Znovu jsem tedy zprovoznil svůj letitý rekordér Teac 3440 a kousek po kousku jsem oživoval a digitalizoval svůj archiv na magnetofonových páskách.

Podílel jste se na finálním výběru skladeb?
Pasáže, které mě zaujaly, jsem příležitostně posílal Peterovi a Mattovi Werthovi, šéfovi Rvng Intl. Přibližně během roku jsem takto vybral několik hodin hudby, finální výběr jsem ale nechal na svých amerických přátelích, velmi mě totiž pobavila a zaujala možnost sledovat vývoj jejich vkusu.


Můžeme se těšit na další podobná alba?
Věřím, že většina materiálu, která se na kompilaci nakonec nedostala, je podobně důstojná a určitě bych ji rád někdy zveřejnil. Navíc jsem nedávno našel další kufr plný kazet a pásků, které obsahují další nikdy nepublikovaná díla. Dosud jsem neměl příležitost je slyšet, vlastně ani nevím, co na nich je! Pevně doufám, že brzy budu moci pokračovat v procesu digitalizace, který je poměrně zdlouhavý a s nejistým výsledkem. Některé ty pásky jsou nenahraditelně poškozené. Zároveň bych rád zveřejnil některá svá díla z devadesátých let, ve kterých jsem, jak se zdá, vstoupil do další tvůrčí fáze.

Tahle otázka může vyznít v době, kdy už se de facto rok nekoncertuje, poněkud zvláštně, ale stejně mě to zajímá – chystáte k vydání alba Burn the Night také živá vystoupení?
Plánuji takový recitál, ve kterém bych rád představil živě výběr skladeb z kompilace spolu s dalšími novějšími pracemi. Takovou syntézou mých třiceti let v hudbě. Hraji si s myšlenkou na skupinu třech nebo čtyřech hudebníků a několika dalších hostů, ale prozatím je všechno kvůli pandemii blokováno.

A co současná práce, čím se zabýváte aktuálně?
Znovu jde o filmovou hudbu, aktuálně dokončuji hudbu k nádhernému dokumentárnímu filmu z roku 1926, který se jmenuje In Motocicletta sulle Dolomiti (Dolomity na motorce). Pracuji také na jakési reedici své starší práce Modello 760, Il Canto dei Conti, kterou jsem složil na sklonku osmdesátých let. Modello 760 je italský formulář k daňovému přiznání. Tento projekt jsme vytvořili společně se Silviem Paninim ze souboru Koinè a jeho ústřední myšlenkou, která byla opět inspirovaná provokativní a minimalistickou představou umění, bylo vytvořit hudební dílo na základě jmen lidí v telefonním seznamu provincie Modena.

Info

Tiziano Popoli
Bandcamp interpreta

foto © se svolením Tiziana Popoliho

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vladivojna La Chia: V krizových situacích si nelibuju

Blanka Kůrková 09.10.2021

Zpěvačka, skladatelka, textařka a vystudovaná výtvarnice vydává páté sólové album, které pokřtí v Praze, Brně a Ostravě.

Jan Jílek (AČFK): Kino se taky vrátí

Jarmo Diehl 06.10.2021

Právě dnes má premiéru film Malířka a zloděj v distribuci Asociace českých filmových klubů. Rozhovor o filmových klubech, postcovidové situaci a víře v budoucnost.

Nela Klajbanová (LITR): Nechceme suplovat existující formáty

Jarmo Diehl 24.09.2021

Tradiční olomoucká událost nabízí to nejzajímavější ze světa nezávislé knižní tvorby a zaměřuje se na autorské a umělecké publikace a my se ptáme její šéfky.

Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Viktor Palák 20.09.2021

Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Peter „Ryby“ Rybár: Pravý underground je charita

Richard Kutěj 07.09.2021

Jak funguje slovenský undergroundový label, kterému se daří držet krok se světem, jak vypadaly devadesátky na dark elektronické scéně? Nejen o tom je tento rozhovor.

Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Jiří Přivřel 31.08.2021

O inspiracích a tvůrčím procesu, který vedl ke vzniku alba, jsme si povídali s frontmanem Tommem Prochazkou.

Filip Kubelka (Fraj): Absentuje tu tradícia navštevovať festival tohto typu

Jarmo Diehl 24.08.2021

Znáte slovenský region Gemer? Dobrá příležitost, jak ho poznat, se naskytne tento víkend, kdy se v Rimavské Sobotě odehraje festival Fraj.

February: Každá kapela si myslí, že je žánrově rozteklá

Michaela Šedinová 20.08.2021

Skupina February vydává své druhé album. Jejich hudba se pochopitelně vyvíjí – na nové desce si zkouší prvky math-rocku.

Pořadatelská: Pavel Trčka (Fujaré)

redakce 19.08.2021

Fujaré je dobrovolná občanská aktivita, Fujaré to baví, Fujaré se zajímá o svět, Fujaré nemá vlastní prostor, Fujaré je neziskovka.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace