Ichor | Články / Reporty | 18.03.2017
I am asking
What made us like that
Už cestou do Brna se snažím naložit s informací, že jedu vstříc poslední možnosti vidět Swans, tedy alespoň v aktuální sestavě, vedle které se roztékají démanty. Sentimentalita to není, ale vědomí nezvratné skutečnosti přeci jen zneklidňuje. O pár hodin později stojím v hlavním sálu Flédy, která je přeplněná po okraj, a s těžko přehlédnutelným údivem pozoruji Little Annie, která společně s Paulem Wallfischem (později sedícím za klávesami se Swans) prolomila bariéru pódia a hlediště civilním příchodem i následným kontaktem s publikem. Dvojice těžila z minima: Wallfisch klavírem a příležitostným vokálem doprovázel Little Annie s místy nerozpoznatelnou hranicí recitace a zpěvu. Kabaretní atmosféra, přímočaré texty a vcelku jednoduché hudební postupy nezní jako nic nového, ale osobnost zpěvačky formu dokáže upozadit. Po dohrání Because You’re Gone Song se posadila Little Annie zasažená tíhou vlastních slov na stoličku a ještě chvíli těkala očima po sálu, zbytek setu byl neméně sugestivním prožitkem. Jako předskokan tak sice vynikla jinou intenzitou než třeba dřívější Anna von Hausswolff nebo Pharmakon, ale zároveň ne jakkoliv menší.
fotogalerie z koncertu tady
Hřejivější úvod postavil téměř tříhodinový zbytek večera do silného kontrastu. Nová píseň, další neuvěřitelný, čtyřicetiminutový kolos The Knot, vznikl z koncertního improvizování, Swans patrně ani po neskutečné řadě let nehodlají odpočívat. Michael Gira se ptá, co nás stvořilo zrovna takové, jací jsme, a v duchu odevzdanosti poslední desky The Glowing Man na závěr dodává: „Some day, I will come.“ Starší Screen Shot vrací zpátky na zem. Here, now, stejně jako na podzim zazní ve verzi překvapivě velmi podobné se studiovou, včetně zlověstného klavíru a šamanského rezonujícího virblu. Cloud of Unknowing roztahuje některé motivy místy až do ztracena, zato poslední část výrazně oživí najazzlé bicí a zakončení na sekundu unisono. Při druhé nové, sarkasticky pojmenované The Man Who Refused to Be Unhappy se kontury zdají už silnější, byť Gira z velké části koriguje chaos, stejně jako se mu poddává. Přímočarý repetitivní rytmus upomíná na krautrock, a přesto z nějakého důvodu nevyzní tak motoricky, totéž platí pro závěrečnou titulní The Glowing Man. Nové a meditativnější intro potřetí podněcuje obavy o to, jak to s kapelou tedy bude dál, ale zatěžko o tom v danou chvíli přemýšlet.
Když zavřu oči, běží mi před nimi všechno, co se kdy stalo, i to, co se právě děje. Když vytáhnu zkusmo špunt, u ucha startuje letadlo. Michael Gira na závěr opírá kytaru o zesilovač a vazba je nečekaně hlasitá a hluboká, zbytek kapely hraje jemněji, už jen v plochách. Swans upouštějí od drásavých finále většiny dosavadních koncertů, ale v bezčasí s minimem katarzivních momentů to pořád visí ve vzduchu. Tohle ještě není konec.
Swans (us) + Little Annie (us)
14. 3. 2017 Fléda, Brno
foto © zu
Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021
Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.
Veronika Mrázková 14.10.2020
"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.
Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020
Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!
Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020
Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...
Michaela Šedinová 09.09.2020
Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.
Václav 04.09.2020
Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.
Adéla Polka 04.09.2020
Funguje to. Nenásilně a vkusně.
Vadim Petrov 01.09.2020
Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.
Michal Pařízek 30.08.2020
Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.
Jakub Šíma 25.08.2020
Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.