Články / Reporty

Tohle není jen další písničkář (Hozier)

Tohle není jen další písničkář (Hozier)

Maria Pyatkina | Články / Reporty | 29.08.2019

O půl deváté ráno sedím za volantem. Do Prahy se ke konci srpna vrátila tropická vedra, ale potila bych se mnohem míň, kdyby to nebyla moje třetí jízda v životě. Vedle sedí instruktor, kterému, abych se zbavila stresu, vykládám zážitky z koncertu irského zpěváka Hoziera. „Hrál ve Foru Karlín? Zrovna jsem o tom slyšel v rádiu. Nějaká holka tam povídala, že byl krásný a měl hezké vlasy.“ Trochu to vystihuje, proč se občas cítím rozpačitě, když známým o Hozierovi zálibně vyprávím. Může za to i mimořádný úspěch jeho debutového singlu Take Me to Church z roku 2013, který by se v pomyslném žebříčku profláklostí umístil těsně pod hitem Despacito. Kolem Hoziera se potom vytvořila jakási aura dalšího mainstreamového písničkáře, který svými něžnými melodiemi láme přecitlivělá dívčí srdce. Leckoho to od jeho hudby dopředu odrazuje, ale podle mého názoru naprosto zbytečně. Pražský koncert toho byl důkazem.

Ty rozjezdy mi furt nejdou, pořád nervózně šlapu na plyn nebo shazuju spojku. „Musíte pomalu!“ popadesáté opakuje instruktor. Ano, teď bych potřebovala trochu vyrovnanosti, jakou včera demonstroval Andrew Hozier-Byrne. Odzpíval celý koncert s téměř neměnným výrazem ve tváři, upřímně a bez zbytečného povídání. Klidný jako hroznýš, jak by se řeklo u nás v Rusku, přesný opak svého předskokana, písničkáře Davida Keenana. Plavovlasý Ir hrál na velkém pódiu sám a jaksi nemohl zkrotit vlastní překypující charisma. Struny jeho akustické kytary řezaly horký vzduch vyprodaného Fora a všemožné vokální kudrlinky si říkaly o hutnou hudební podporu, bez níž těžce padaly na bzučící dav. Když ho za doprovodu sedmičlenné kapely vystřídal Hozier, Forum naplnila harmonie všemožných zvuků.

fotogalerii z koncertu hledejte tady

Soubor potěšil bohatým ženským zastoupením a okouzlil vizuálně: sličně učesaný a sladěný do černé doplnil zpěváka houslemi, klávesy, perkusemi, basou a samozřejmě zpěvem. Gospelové vícehlasy a rytmy tvoří neodmyslitelnou část Hozierovy tvorby, která ji sytí zvláštní strohostí a vášní zároveň. Když zazní rozvážná Talk z letošní desky, v duchu si říkám „To je ono! Právě za to ho mám ráda – za ty temné polohy, z nichž mrazí v zádech“. Hned následuje jedna starší – From Eden, a já přemýšlím „Ty jeho chvějivé, životaplné melodie miluju taky“. A když zůstane na pódiu skoro sám a bezchybně, v zářivé pavučině světel odehraje zamilovanou baladu Wasteland, Baby!, zůstanu stát okouzlená jemností vlastní něžnému polibku. Hozier je stejně přesvědčivý, ať oslavuje boj za rovnoprávnost, nebo lásku. A do toho bez sebemenšího úsilí sází košaté kytarové vyhrávky.

Přídavek využívá k tomu, aby představil nejen členy kapely, ale i celý tým, včetně fotografky a osvětlovačů. Jednomu z nich pak na jeho pokyn celé Forum zpívá „Happy Birthday“ a nadšeně tleská, zatímco kudrnatý Ir skromně děkuje za skvělou pražskou premiéru. Ne, není to „další písničkář“, je to talentovaný hudebník a skladatel, kterému nejsou cizí nejrůznější citové a vokální polohy. A Take Me to Church není vyprázdněná radiová hitovka, je to melodická balada s fantastickou emoční hloubkou. Když jsem ji slyšela naživo, nebylo sebemenších pochyb.

Info

Hozier (irl) + David Keenan (irl)
27. 8. 2019 Forum Karlín, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.