Články / Rozhovory

Tonda Kocábek: Nejenom hudbu mít, ale i o ní něco vědět

Tonda Kocábek: Nejenom hudbu mít, ale i o ní něco vědět

Milo | Články / Rozhovory | 27.09.2013

V roce 1991 napsal Antonín Kocábek o historicky prvním koncertu UK Subs u nás. Článek nabídl Martinu Valáškovi, který tehdy provozoval zine Malárie. V porevoluční době se vyrojilo poměrně velké množství nejrůznějších tištěných titulů lámaných na kolen, xerox už byl přístupný všem. Text mu otiskli. O dva roky později, v červnu 1993, už vysílal na vlnách Radia 1. Od té doby prošel nejrůznějšími periodiky od Nového prostoru, UNI, Babylonu, Rock&Popu, Lidových novin až po Týden. A píše o hudbě pořád.

Psát jsi začínal počátkem devadesátých let. Jak se na vývoj hudební novinařiny koukáš?
Zásadním mezníkem byl příchod internetu. Když jsi chtěl tehdy něco zjistit, musel jsi to provést fyzicky. Dneska je velmi jednoduchý si informaci najít a ujistit se, jak moc se na ni dá spolehnout. Kolikrát si člověk, když pracuje na nějakým článku, nemůže vzpomenout, jak přesně se píše jméno muzikanta, o kterým už psal několikrát. Tenkrát ses musel zvednout a jít do knihovny. K informacím byl celkově špatnej přístup, lidi si nechávali posílat zahraniční časopisy nebo chodili do knihoven, kde bylo možný si je projít. Já si pamatuju, že když mi bylo sedmnáct, dostal jsem se přes nějakýho kamaráda mojí starší sestry k encyklopedii Rock 2000, kterou na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let napsal Josef Vlček, tehdy ještě pro Jazzovou sekci. Vyšlo to poloilegálně nebo zkrátka ne úplně oficiálně. Byla to regulérní encyklopedie, sice se strašnou spoustou chyb, ale už jenom to, že to tady někdo udělal, bylo cenný. Před revolucí fungoval časopis Melodie a Gramorevue, v těch ses dostal jenom k poměrně kusejm informacím. Byly to měsíčníky a tím pádem měly strašnej skluz.

Totalitní ovzduší svobodě projevu moc nesvědčilo, každá tiskovina byla hlídaná.
To taky. Bylo to pečlivě hlídaný a evidovaný. Posléze se ale xeroxy rozšiřovaly do více zaměstnání, takže si spousta lidí po práci vyráběla nějakej fanzine. Protože mě muzika bavila, oslovil jsem tehdy fungující hudební zine Malárie, což je shodou okolností dodnes vydávající label, který se zaměřuje výhradně na vinyly. Stojí za ním Martin Valášek. Já mu text poslal, on mi odepsal, že je tam sice hodně chyb a nesrovnalostí, ale že mu to přijde správně nadšenecký. A pak se to už nabalovalo.

Na web píšeš glosy, hudební tipy nebo krátké recenze, týkající se z pohledu většinového posluchače okrajovějších interpretů. Je těžké procpat to do papíru v takovém médiu, jako je Týden? Kde je ta hranice a kdo ji určuje?
To záleží na konkrétním médiu. V drtivý většině médií je kultura oblast mimo rozlišovací schopnosti editorů. Kdybych měl dát na to, co znají a u čeho vědí, o čem je řeč… jedná se o tak zanedbatelný procento, že si to běžnej hudební posluchač nedokáže vůbec představit. Běžně se stává, že o interpretech, kteří vyprodávají koncerty, nemají vůbec tušení, o koho jde. Abych byl zcela konkrétní, kolega projevil zájem jít na koncerta Patricka Wolfa. Na redakční poradě navrhl jako materiál nikoliv avízo koncertu, což by nemělo šanci projít, ale životní příběh Patricka Wolfa. Spadlo to ze stolu, protože z celý skupiny lidí, co na poradě seděli, o něm nikdo nikdy neslyšel. A skončilo to kratičkým článkem. Ten rozsahu tomu podle nich odpovídal, protože ho neznali.

Necítíš se být svázán redakční politikou?
Trochu svázanej se cítí každej, kdo píše do profi médií. Ta míra je větší či menší. Jak kde. Je to otázkou pestrosti, daleko spíš nastane omezení z úplně jinejch důvodů, například organizačně praktických. Třeba že se nedají dát tři týdny po sobě tři hudební recenze. Záleží na tom, jestli se jedná o dostatečně významný jméno, aby to mohlo vyjít čtrnáct dní po tom, co to vydaly už všechny servery. Dám příklad – Depeche Mode je jméno, u kterýho si to můžete dovolit.

Neovlivnil nástup internetu hudební publicistiku i negativně? V rychlé informační době už není v českých novinách místo pro rozsáhlejší články o hudbě.
Je to běžnej vývoj publicistiky jako takový. Informace jsou dostupný pro kohokoliv zadarmo. Je to ovšem něco za něco. Informace nejsou tak kvalitní, v mnoha případech odněkud opsaný, a díky tomu dochází k pěstování trendu, kterej tu momentálně je. Vzniklo pseudopodvědomí, že všechno může bejt zadarmo. Ve skutečnosti to tak není a hodně lidí si to pořád neuvědomuje. Logicky se to odráží v tom, že tuzemský média omezujou kulturní stránky na úkor čtenějších stránek. Nebo je likvidujou úplně. Dneska se nedá ani mluvit o jednom druhu hudební publicistiky jako takový. Psaní se strašným způsobem odlišuje podle formátu média, podle toho, jaká je cílová skupina danýho média a kam to médium směřuje. Celkově z toho vychází, že králem je průměr. Všechno, co vyžaduje nějakej hlubší ponor do tématu nebo přemejšlení, ztrácí čtenáře ve prospěch těch masovějších, co nejsou tak náročný. Vždycky budou lidi, co chápou muziku jako oddechovou záležitost, a skupina lidí, která se o muziku zajímá aktivně. Ale ta je ve srovnání s většinou hrozně malá. Má se všeobecně za to, že to tady dřív nebylo. Ono to tady bylo, jen lidi neměli takový možnosti dostat se ke všemu tak snadno.

Stejným způsobem, jakým se prosazuje bulvár vůči, řekněme, náročnějšímu čtivu díky jednoduchý dostupnosti, se to projevilo v hudebním průmyslu v momentě, kdy se začalo dát stahovat muziku a mít doma v podstatě všechno. Do tý doby mít hudební sbírku znamenalo mít určitým způsobem sbírku fyzicky. Investovat čas a finance. Dneska si můžete shromáždit sbírku zásadních světovejch kapel během pár kliknutí zcela zadarmo a už nikdo neřeší, jestli to ty lidi vůbec poslouchají. Dřív znamenalo nejenom tu hudbu mít, ale taky o ní něco vědět. Krásnej příklad najdeme ve vzpomínkách Marka Brodskýho, kterej popisuje, jak dělal jakousi zkoušku z Rolling Stones. Prostě šel za uznávaným odborníkem na Stouny a už ve dveřích na něj ten dotyčnej vybafnul, jaká je pátá skladba na After Math, a když nevěděl, tak ho do bytu vůbec nepustil. Tím odborníkem na Stouny byl dnes respektovaný překladatel Jiří Popel. Na gymplu bylo úplně běžný, že si u základních kapel lidi pamatovali sestavy a základní diskografii z hlavy. Což je dneska naprosto nemyslitelný a ani pro to není důvod.

To částečně souvisí se současným vnímání hudby, modelový posluchač dneška streamuje nebo sleduje novinky na YouTube. Není obnovená popularita vinylu jeho vrcholem? A je CD relevantní formát v roce 2013?
Je, nikoliv jako hudební, ale jako propagační. V tuhle chvíli je CD z komerčního hlediska rozšířenější. Všichni mluví o návratu k vinylu, ale i když má člověk despekt k digitálnímu formátu jako k něčemu nehmatatelnýmu, kde obal je jenom přiloženej jpeg, pořád se těch cédéček prodává nejvíc. To si spousta lidí nepřipouští, protože se třeba pohybují v menšinovejch žánrech. Ale komerční interpreti pořád prodávají neskutečný množství nosičů, řádově desítky tisíc, což v praxi není vůbec málo. Návrat k vinylům vychází z toho, že je to věc, která je nějakým způsobem zajímavá a důležitá pro určitou množinu lidí. Pro fanoušky, pro který je ještě podstatný to hmatatelno. Ten artefakt. Kupovat vinyly dnes znamená to, co dřív – dělat si určitou sbírku.

Paradoxem je, že když si někdo vinyl koupí, má už desku mnohdy poslechnutou digitálně…
Samozřejmě, spousta titulů vychází s přiloženým download kódem, aby se s tím nikdo nemusel doma pracně dělat. Je to běžná praxe. Já mám čerstvou zkušenost. Jeden kamarád mě požádal, jestli nevlastním jednu historickou kazetu, já ji měl a tou digitalizací jsem strávil celý odpoledne. Aby to mělo nějakou podobu, chvíli to trvá. Znám taky lidi, kteří si kupují vinyly, ale ani je neposlouchají. Mají to jako sběratelskej artefakt, a k poslechu digitální verzi. Buďto gramofon ani nevlastní nebo ho vlastní a vinyl nábožně vytáhnou jednou za měsíc. Si ho teda sjedou, dají tam přenosku a poslechnou si ho dvakrát v kuse. Zatímco běžně se pohybujou s iPodem v uších.

Dochází tak k určitému konfliktu mezi starým a novým médiem. Tím se dostáváme zpátky k psaní. Nemyslíš, že hudební novináři začínající v osmdesátých nebo devadesátých letech sami sebe degradují vlastními názory?
V tomhle je důležitej vývoj člověka. Mě tehdejší editor Rock&Popu Ivan Wünsch, mimo jiný taky baskytarista Jasný páky, kterej prošel vším možným od prodavače zeleniny přes antikvariát až po novináře, hrozně překvapil tím, že má rád Portishead. V devadesátejch letech to byla nová kapela. Mně by k němu seděl spíš Lou Reed, o kterým jsem věděl, že ho má rád. Do podobnejch situací jsem se dostával taky. To, že je člověku padesát, neznamená, že ho nemůže chytnout nová záležitost. Samozřejmě tam nebudou takový zásadní zlomy, jako třeba že by člověk typu Vojtěch Lindaur začal poslouchat dubstep. U starších lidí, než jsem já, daleko víc fungujou jako destruktivní faktory nenovinářský věci. Devastuje je alkohol nebo nezdravej způsob života. I tohle se tam odráží. Těmhle lidem, co o hudbě píšou dlouhý léta, je najednou šedesát a naprosto jasně viděj, jak je celý odvětví v háji a věděj, že potřebujou překlepat těch deset let. To je poměrně demotivující a frustrující.

A dá se o hudbě psát takhle dlouho?
Určitě se každej dřív nebo pozděj potká se stavem vyhoření. S únavou, pocitem zbytečnosti. Záleží na tom, jakým způsobem k muzice přistupuje. Já mám osobní zkušenost, že někteří publicisti, který o hudbě píšou mezi dvacátým a třicátým rokem, odpadnou a jdou psát o něčem jiným nebo se živit úplně něčím jiným. Ale lidi, pro který hudba byla a je podstatná, se toho nevzdají ani po třicítce, i když mají možnost se živit něčím lepším z hlediska příjmu. Přesto píšou někam bokem. Krásným příkladem je třeba Alex Švamberk, kterej fungoval dlouhý léta jako hudební publicista. Psal už od svejch osmnácti, ještě těsně před revolucí. Prošel si i bulvárem a momentálně pracuje v zahraniční sekci nejmenovanýho média, přesto pořád píše pro magazín UNI. V dubnovým čísle recenzoval Asfalt od Kontroll a udělal z toho desku měsíce. A to rozhodně není psaný pro peníze.

Info

V odlišné verzi vyšel rozhovor s Antonínem Kocábkem v časopise Full Moon #29>.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.