Články / Recenze

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Jakub Hudák | Články / Recenze | 08.05.2013

Nové album Kurta Vilea je trefnou slovní hříčkou: deska se skutečně nejlépe poslouchá jako pozadí k lehce omámené procházce pod nově vysvitnuvším sluncem. Kurt Vile sám je taková anomálie hudebního světa, která by po rozumné úvaze zřejmě neměla být tak úspěšná, jak je. Zvukově totiž působí jako Townes Van Zandt napojený na různé delaye, phasery a reverby, podpořený kapelou v zádech, což nezní zrovna jako recept na slávu.

Taky že Vile (v porovnání s někdejšími folkaři, kteří už po dvacítce vlastnili ranče) působí celkem skromně, když říká, že chce hlavně vydělávat dost na to, aby jeho žena nemusela pracovat a mohla se doma starat o děti. Role otce rodiny na novém albu, postaveném hlavně na textech, nabývá, v porovnání se staršími písněmi například z Childish Prodigy, mnohem větších rozměrů. Větší prostor dostává i ironie a drobné posměšky (Was All Talk) – je pravda, že humor a nadsázka mi u starších desek spíše unikaly. Snad jediný rozdíl mezi Vilem a prorokem s divokým pohledem v očích je v nárocích na posluchače. Vile sice také často sklouzává k všeobjímajícím pravdám o životě, smrti a povinnostech pravého muže (Too Hard), ale dělá to, aniž by po nás vyžadoval pozornost anebo důvěru, takže působí jako tiše mumlající guru.

Vím, že o pozorovacím talentu se většinou mluví u básníků, ale texty na Walkin on a Pretty Daze mají charakter deníkových pozorování, intimně vyprávěných do mikrofonu. Projevuje se to i na délce skladeb. Střídají se tu klasické tříminutovky a sedmi- až desetiminutové kytarové symfonie, dynamiku alba podporují taky variace mezi zkresleným a akustickým zvukem anebo mezi tvrdšími rockovými riffy a folkařským vybrnkáváním.

Po instrumentální stránce velmi dobře maskuje komplexnost, jako by Vileovu veřejnou image uvolněného samotáře nemělo narušit žádné puntičkářství. Na každou dobu i mezidobu něco zazní (nejlépe v několika vrstvách), což vytváří roztříštěný dojem. Vše má ale své místo, hudba je frázovaná podle vokálů (vítaný syndrom folkových inspirací) a některé riffy nenápadně využívají malou bluesovou pomlku. Zpěv se vrací ve znatelných ozvěnách, vytvářející tak dojem prostoru; vrací se i některé dřívější melodie ze starších alb. Vile se nebojí recyklovat nápady a občas si to dá i do názvu písničky, jako například v Classic Rock in Spring/Freeway In Mind z desky Constant Hitmaker.

V poslední a nejdelší písni desky (Goldtone) zřejmě popisuje svůj tvůrčí proces, když zpívá o tom, jak ostatní už spí a on pořád hledá v hlubinách své duše onen zlatý tón. Zároveň vyvrací, že by užíval drogy, což mu nikdo nevěří. Ale možná by měl. Walkin on a Pretty Daze totiž dokazuje hlavně to, že Kurt Vile je zodpovědný táta od rodiny, který bokem dělá dost dobrou hudbu.

Info

Kurt Vile – Walkin on a Pretty Daze (Matador, 2013)
www.kurtvile.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?