Články / Recenze

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Jakub Hudák | Články / Recenze | 08.05.2013

Nové album Kurta Vilea je trefnou slovní hříčkou: deska se skutečně nejlépe poslouchá jako pozadí k lehce omámené procházce pod nově vysvitnuvším sluncem. Kurt Vile sám je taková anomálie hudebního světa, která by po rozumné úvaze zřejmě neměla být tak úspěšná, jak je. Zvukově totiž působí jako Townes Van Zandt napojený na různé delaye, phasery a reverby, podpořený kapelou v zádech, což nezní zrovna jako recept na slávu.

Taky že Vile (v porovnání s někdejšími folkaři, kteří už po dvacítce vlastnili ranče) působí celkem skromně, když říká, že chce hlavně vydělávat dost na to, aby jeho žena nemusela pracovat a mohla se doma starat o děti. Role otce rodiny na novém albu, postaveném hlavně na textech, nabývá, v porovnání se staršími písněmi například z Childish Prodigy, mnohem větších rozměrů. Větší prostor dostává i ironie a drobné posměšky (Was All Talk) – je pravda, že humor a nadsázka mi u starších desek spíše unikaly. Snad jediný rozdíl mezi Vilem a prorokem s divokým pohledem v očích je v nárocích na posluchače. Vile sice také často sklouzává k všeobjímajícím pravdám o životě, smrti a povinnostech pravého muže (Too Hard), ale dělá to, aniž by po nás vyžadoval pozornost anebo důvěru, takže působí jako tiše mumlající guru.

Vím, že o pozorovacím talentu se většinou mluví u básníků, ale texty na Walkin on a Pretty Daze mají charakter deníkových pozorování, intimně vyprávěných do mikrofonu. Projevuje se to i na délce skladeb. Střídají se tu klasické tříminutovky a sedmi- až desetiminutové kytarové symfonie, dynamiku alba podporují taky variace mezi zkresleným a akustickým zvukem anebo mezi tvrdšími rockovými riffy a folkařským vybrnkáváním.

Po instrumentální stránce velmi dobře maskuje komplexnost, jako by Vileovu veřejnou image uvolněného samotáře nemělo narušit žádné puntičkářství. Na každou dobu i mezidobu něco zazní (nejlépe v několika vrstvách), což vytváří roztříštěný dojem. Vše má ale své místo, hudba je frázovaná podle vokálů (vítaný syndrom folkových inspirací) a některé riffy nenápadně využívají malou bluesovou pomlku. Zpěv se vrací ve znatelných ozvěnách, vytvářející tak dojem prostoru; vrací se i některé dřívější melodie ze starších alb. Vile se nebojí recyklovat nápady a občas si to dá i do názvu písničky, jako například v Classic Rock in Spring/Freeway In Mind z desky Constant Hitmaker.

V poslední a nejdelší písni desky (Goldtone) zřejmě popisuje svůj tvůrčí proces, když zpívá o tom, jak ostatní už spí a on pořád hledá v hlubinách své duše onen zlatý tón. Zároveň vyvrací, že by užíval drogy, což mu nikdo nevěří. Ale možná by měl. Walkin on a Pretty Daze totiž dokazuje hlavně to, že Kurt Vile je zodpovědný táta od rodiny, který bokem dělá dost dobrou hudbu.

Info

Kurt Vile – Walkin on a Pretty Daze (Matador, 2013)
www.kurtvile.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Písně, které chceš obejmout (Adrianne Lenker)

Jiří Přivřel 02.12.2020

To, co by u jiného mohlo být jen skicou, stává se tady hotovou a hodnotnou nahrávkou.

Přiznaná posedlost Depeche Mode (Greg Puciato)

waghiss666 01.12.2020

Greg Puciato není druhý Mike Patton, ani si to nemyslí, na rozdíl od velkohubých onanií recenzentů, z nichž jeden poslal album do světa dřív, než ho svět měl slyšet.

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.