Články / Recenze

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Townes Van Zandt napojený na delaye aka Kurt Vile

Jakub Hudák | Články / Recenze | 08.05.2013

Nové album Kurta Vilea je trefnou slovní hříčkou: deska se skutečně nejlépe poslouchá jako pozadí k lehce omámené procházce pod nově vysvitnuvším sluncem. Kurt Vile sám je taková anomálie hudebního světa, která by po rozumné úvaze zřejmě neměla být tak úspěšná, jak je. Zvukově totiž působí jako Townes Van Zandt napojený na různé delaye, phasery a reverby, podpořený kapelou v zádech, což nezní zrovna jako recept na slávu.

Taky že Vile (v porovnání s někdejšími folkaři, kteří už po dvacítce vlastnili ranče) působí celkem skromně, když říká, že chce hlavně vydělávat dost na to, aby jeho žena nemusela pracovat a mohla se doma starat o děti. Role otce rodiny na novém albu, postaveném hlavně na textech, nabývá, v porovnání se staršími písněmi například z Childish Prodigy, mnohem větších rozměrů. Větší prostor dostává i ironie a drobné posměšky (Was All Talk) – je pravda, že humor a nadsázka mi u starších desek spíše unikaly. Snad jediný rozdíl mezi Vilem a prorokem s divokým pohledem v očích je v nárocích na posluchače. Vile sice také často sklouzává k všeobjímajícím pravdám o životě, smrti a povinnostech pravého muže (Too Hard), ale dělá to, aniž by po nás vyžadoval pozornost anebo důvěru, takže působí jako tiše mumlající guru.

Vím, že o pozorovacím talentu se většinou mluví u básníků, ale texty na Walkin on a Pretty Daze mají charakter deníkových pozorování, intimně vyprávěných do mikrofonu. Projevuje se to i na délce skladeb. Střídají se tu klasické tříminutovky a sedmi- až desetiminutové kytarové symfonie, dynamiku alba podporují taky variace mezi zkresleným a akustickým zvukem anebo mezi tvrdšími rockovými riffy a folkařským vybrnkáváním.

Po instrumentální stránce velmi dobře maskuje komplexnost, jako by Vileovu veřejnou image uvolněného samotáře nemělo narušit žádné puntičkářství. Na každou dobu i mezidobu něco zazní (nejlépe v několika vrstvách), což vytváří roztříštěný dojem. Vše má ale své místo, hudba je frázovaná podle vokálů (vítaný syndrom folkových inspirací) a některé riffy nenápadně využívají malou bluesovou pomlku. Zpěv se vrací ve znatelných ozvěnách, vytvářející tak dojem prostoru; vrací se i některé dřívější melodie ze starších alb. Vile se nebojí recyklovat nápady a občas si to dá i do názvu písničky, jako například v Classic Rock in Spring/Freeway In Mind z desky Constant Hitmaker.

V poslední a nejdelší písni desky (Goldtone) zřejmě popisuje svůj tvůrčí proces, když zpívá o tom, jak ostatní už spí a on pořád hledá v hlubinách své duše onen zlatý tón. Zároveň vyvrací, že by užíval drogy, což mu nikdo nevěří. Ale možná by měl. Walkin on a Pretty Daze totiž dokazuje hlavně to, že Kurt Vile je zodpovědný táta od rodiny, který bokem dělá dost dobrou hudbu.

Info

Kurt Vile – Walkin on a Pretty Daze (Matador, 2013)
www.kurtvile.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.