Články / Reporty

Toy Story (Sect & co.)

Toy Story (Sect & co.)

waghiss666 | Články / Reporty | 15.11.2018

Když loni přijeli radikální zmrdi Racetraitor rozdupat brněnské Vegalité a svezli s sebou XVX čtyřicátníky, šuškalo se hlasitě o koncertní události roku, zrovna se rozběhly předobjednávky na No Cure for Death. Čím víc jsem tuhle druhou desku Sect točil, tím spíš jsem smutnil, že mě tahle sešlost minula, a záviděl Brnu, jaký to pohostili zázrak. Protnout na mapě Earth Crisis, Catharsis, Day of Suffering, Burning Love a Fall Out Boy je logistický oříšek, co se v Evropě jen tak nezopakuje, alespoň ne ve světě, kde se poslední šance chytají za pačesy. A pak klidně ještě jednou.

Zhořklá ironie vede naposledy do Thereminu, než ho developeři pohřbí pod novými byty, školkou a reštykama za devadesát miliard, dnes ještě tu bude dávno po policejní hodině lomozit angažovaný hardcore. Smrdí tady devadesátky, zase jednou nejmladší v klubu. Pushteek už roztahuje křídla za stolkem, z brněnské krabice vyčnívá ochmataný první sedmipalec The Locust a Andy Hurley se Scottem Crousem vyrazili po stopách žižkovského kafe. Hemží se to trikama Cursed, sám si na prsou hřeju kozla, co mi ho neznámej otrava celý večer bude chtít svlíkat.

Večer otevírají ClearXcut, prý první turné, říká slečna s mikrofonem a druhá ji přeřvává: „Each meal comes at a price/ Each bite a mockery of life.“ Střídají se po verších a že toho nakecaj a navřískaj, jedna skáče a druhá tančí, jsou dvojhlasem pro ty, co už nepromluví, v zádech solidní kapelu na pomezí špíny a melodického hardcoru, kterému se i nejzaprášenější distra vyhnou obloukem. Méďové z Hopes se v oslabení o jednu kytaru rvou se zvukem, krev rozproudí výrostek Láča, co se nebojí kotrmelců do davu, vypičovat vlastní homies ani burcovat k pozitivitě, vynutit si salvy potlesku a tancovat jak Travolta v rytmu 2stepu. „Nechci tu žádný svý kámoše vidět jen tak postávat, je to jasný? Tohle je poslední koncert v Thereminu!” Klasický rozdupávači pódií? Pro vás možná blbost, ale kdybyste slyšeli první dvě EPčka… Jestli jsou Hopes blbost, tak ale svinsky zábavná. Deska v únoru, jestli ne dřív, popojedem.

Vlajku labelu Pushteek chytá do medvědích tlap Ivan, který to dneska celý spískal, když začal turné s Hopes těsně před koncem turné Sect. Nová deska Flowers for Whores zraje jako jablečný mošt a sama kapela, co nejednomu z nás naservírovala specificky houpavý metalcore, je pořád v životní formě a nikdy nezestárne, ať už se její členové střídají za nástrojema nebo u výchovy dětí, tenhle puget pořád smrdí potem a pořád maká jako nasranej býk v ringu plném vyvoněných toreadorů. Hymny ranku Head in the Clouds doplňuje chystaná Srpen – krok do neznáma, krok ke zběsilosti. Jiskra inspirace, benzín do plamenů šlehajících z devadesátek výš a výš a takhle hrnou všechny nový songy. V březnu se bude vzpomínat při setu Misery Signals ve Futuru, kšilt do čela, hlavu vztyčenou, škleb v koutku uřvaný držky. K tomuhle stárnu, pro tyhle šediny přeskočím dětství i pubertu, už nikdy se na hladko neoholím, už vždycky budu namísto povídaček věřit.

Prokecal jsem set Gust a stáhl Chrise Colohana s sebou, nechal mě nakouknout a vkročit mnohem hloub a mnohem blíž, z tohodle povídání se hodlám vzpamatovávat roky. Ahankára zmačkaná v koši. V první lajně se rozevřely lokty, stěna hluku postavená z Boss HM-2 posílá vědomí do jiných, temnějších sfér. Zaujmu ásanu křížem, a jakkoliv se často snažím setrvat ve výchozí pozici Věže, v oblacích výbuchu a rozdupaného prachu se slunce nezdraví. Mám slabost pro neposedy, které každá rána do činelů zvedá z bubenické stoličky, ať už vyprodávají haly se sebepopovější kapelou. Basák Steve maskuje zlomenou nohu a v jeden moment bourá uječence v první řadě. Sype se z obou desek rovnoměrně, nasekaný setlist nebere rukojmí. Když dojde na klipovku Day for Night a zpomalení Reality’s Wake, beru si, co mi patří, křičíme unisono hořký verdikt nad sebou samými. A přestože ne každý znal Ondru Fišera, z refrénu poslední Sinking běhá mráz po zlámaných zádech. Chápejte, já jsem ta generace, co má furt nejblíž k Fall Out Boy, setkání s Earth Crisis proběhlo v době, kdy už nu-metal nebyl cool, radši než Burning Love jsem měl vždycky Doomriders. A Cursed jsem zaslechl, ale až dneska fakt slyšel, to se častěji dovídám, jak Chrise všichni milujou, až teď chápu proč. „Tyvole, to bylo tak kurevsky nejlepší!” podtrhne to můj nejoblíbenější zkérovaný fotograf bezprostředně po utichnutí nasypaných masáží, když stírá pot z objektivu a klepe se euforií z hluku. Taky nepije, mám pro něj pochopení. Všechen ten nasranej nihilismus a rezignace a pičung řvaný z plných plic zároveň znamená, že nám tenhle svět v prdeli není fuk. Nenávidím termín superkapela a v případě Sect (feat. ex-members of Shut the Fuck Up) se nic nemění. Spolu s Algiers byl tohle koncert roku, a možná několika.

„Těším se, až příště budeme koukat na Toy Story, dáme si takový maratón. Ale na trojku koukat nebudeme. Trojka je moc moc smutná.” Na viděnou.

Info

Sect (us) + Gust (se) + ClearXcut (de) + Hopes + Flowers for Whores
9. 11. 2018 Theremin, Praha

foto: martinezz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.