Track týdne: John Carpenter – Skeleton

John Carpenter pověsil na hřebík filmařské, tedy režisérské řemeslo už asi definitivně. O to více dostává prostoru jeho druhá, skladatelská tvář. Hudbu ke svým filmů si psal odjakživa, v posledních letech zůstává věrný své „halloweenské franšíze“ a svou muzikou jí dodává jakési posvěcení. Nicméně tím nejzajímavějším z jeho aktuální diskografie je dvojice alb Lost Themes I a II, výborná kolekce fragmentů a nápadů, již s žádným filmem nespojuje.

Lost Themes se před pěti, resp. čtyřmi lety skvěle trefila do noty bujícího žánru synthwave, tedy návratu elektronické hudby k analogovým synťákům a divným zvukům. A oblíbili si to, mimo jiné, i metalisté – bez popůlnočních párty s Perturbatorem a jemu podobnými si už nelze představit festival Brutal Assault. A Carpenter se v tu správnou dobu vynořil z minulosti jako někdo, kdo je v tomhle zvuku doma. Jenže dvě alba a dost, pak se zase vrátil k soundtrackům.

„Bylo fajn zase skládat hudbu, která se neváže k pevně daným obrazům,“ pravil Carpenter před pár dny a na světě je skladba Skeleton. Do tří a čtvrt minuty se Carpenterovi podařilo vměstnat hromadu nápadů, celek připomíná onen typ tracku, který na soudtraccích slýcháváme coby End Titles. Tedy do jednoho kusu spojené fragmenty melodií, které nás provázely celým filmem. I tady se fantazie rozjíždí na plné obrátky: dusavý beat dodává potřebné napětí, táhlé syntetické akordy vykreslují atmosféru, klavírní téma, které převezme další vrstva syntezátorů, a později zkreslená kytara jako by ztělesňovaly nebezpečného padoucha. Jakýsi elektronický western, Morricone ve světě Blade Runnera.

Co do variabilnosti a bohatosti působí „B strana“ Unclean Spirit poněkud dietně. Soustředí se na ambientní plochy, na něž je položen jednoduchý klavírní motiv. Obrazů tolik nevyvolává, naopak hypnoticky strhává sama k sobě, k podprahově nervózní a strašidelné náladě. Děs může mít mnoho podob a John Carpenter už několikrát dokázal, že pár tónů na piano zmůže více než disharmonické smyčce.

Pod titulky i na taneční parket – Skeleton se hodí na obě místa. Buduje atmosféru, ale strhává i rytmem, o taneční remix si až okatě říká. Unclean Spirit zase omamuje hypnotickým klavírem. Trochu si – vlastně hodně – přeji, aby to nebyl jen malý záchvěv tvůrčí energie, ale návrat k „nefilmové“ hudbě. Byl bych zatraceně rád.