Články / Recenze

Tři jsou red hot a čtvrtý čehý

Tři jsou red hot a čtvrtý čehý

Jakub Pech | Články / Recenze | 27.08.2012

Z pospávajících Red Hot Chili Peppers odešel před dvěma lety John Frusciante. Podruhé a tentokrát nejspíš nadobro. Prostor populární kapely pod tlakem očekávání mu byl těsný a upřednostnil sólovou dráhu. Kytarista byl s jednou delší přestávkou kolem alba One Hot Minute (1995) hnací a tvůrčí silou kapely po dvě dekády. Už když se k ní v roce 1988 coby osmnáctiletý fanoušek přidal, byl umělecky neuvěřitelně napřed (je o sedm let mladší než zbylá trojice) a basák Flea už v té době smekal před jeho hráčskou technikou i teoretickými znalostmi. Díky Fruscianteho výraznému přispění byli Red Hot Chili Peppers na přelomu osmdesátých a devadesátých let (desky Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik) na vrcholu.

Pak přišla nešťastná drogová epizoda, ze které se však nakonec dostal jako málokdo, a navíc se muzikantsky posunul dál a jinam. Na „comebackovém“ albu Californication (1999), které předznamenalo žánrový odklon, kapela Frusciantemu ještě stíhá, ale krátce nato začíná pokulhávat. Flea si po turné k předchozímu dvojalbu Stadium Arcadium (2006) naordinoval „doučování třetího věku“, aby dohnal své hudební vzdělání, ale z Johna už byly vidět jen záda uprostřed dveří.

Zatímco poprvé odešel Frusciante dost neurvale uprostřed úspěšného turné, tentokrát vše proběhlo v klidu, ba dokonce vychoval svého nástupce. O deset let mladší Josh Klinghoffer totiž s Redhotama odjel už část turné ke Stadium Arcadium coby doprovodný kytarista a klávesák. Propojení je až neuvěřitelné: Frusciante hrál v roce 1988 asi čtrnáct dní v kapele Thelonious Monster, a když se v novém miléniu tenhle spolek obnovil, na nové desce místo něj hrál Klinghoffer. Zároveň John a Josh spolupracovali od roku 2002 na šesti deskách, včetně dvou pod hlavičkou Ataxia s basákem Fugazi Joem Lallym.

Je v pořádku, že Klinghoffer není klonem svého předchůdce. Zpěvák Anthony Kiedis i bubeník Chad Smith konstatují, že s novým elementem v sestavě se jedná o jinou kapelu téhož jména. Takové upřímné přiznání je sice pěkné, ale nezbývá, než se zeptat, proč se tedy nepojmenovali jinak. Nová deska I’m with You by zněla stejně a méně by se jí neprodalo proto, že by na krabičce stejně byla nálepka s obřím nápisem „Členové Red Hot Chili Peppers vydávají“.

Minulosti se ale zbavujeme těžko a některým modelům se nelze vyhnout. A tak zaslechneme ozvěny všemožných poloh, ve kterých to Red Hot Chili Peppers kdysi slušelo, ale celkově I’m with You působí, jako když si do hrnku dáte pět různých, už několikrát vyluhovaných pytlíků čaje. Jakožto někdejší oddaný fanoušek nemůžu přiznat, že je deska úplně špatná, takže napíšu, že polovina písní je velmi slušná. Jenomže druhá půlka zas velice problematická, nehomogenní a jedna skladba je dokonce příšerná.

Bohužel si Černého Petra vytáhl kousek Brendan’s Death Song, na kterém kapele asi dost záleželo. Ovšem donekonečna opakovaná banální linka refrénu jakoukoliv myšlenku zabíjí. Má jít o poctu dlouholetému příteli Brendanu Mullenovi, který jakožto majitel populárního hudebního klubu Lingerie skupině v začátcích hodně pomohl. O jeho nečekaném úmrtí se dozvěděli v den, kdy začali zkoušet nový materiál, a toto je první píseň, kterou potom složili.

Slabiny horší poloviny desky vězí především v Klinghofferově kytaře, která tápe v kreativním vzduchoprázdnu. „Vrcholem“ je part v rytmicky zajímavé skladbě Ethiopia, kde jeho sólo spočívá v sedmatřiceti zopakováních třech tónů. Nelze se zbavit dojmu, že John Frusciante by se vyšvihl k něčemu propracovanějšímu. Klinghoffer se vakuum snaží maskovat určitou zvukomalebností, která ale zní chemicky a příliš nezapadá do spektra Red Hot Chili Peppers (když si tak pořád říkají).

Nesourodost a prázdnota čpí už ze samotného přebalu I’m with You. Název alba měl být vřelým sdělením, ale růžová pilulka odkazuje spíš k někdejším drogovým excesům. Po pár posleších se na mysl dere slovo „placebo“. Jenomže pořád je tu těch sedm dobrých písní – Goodbye Hooray je dokonce jejich nejnašláplejší kousek za posledních deset let. Problém s autocenzurou mají delší dobu: cédéčko By the Way (2002) museli stůj co stůj naplnit skoro po okraj a více jak dvouhodinové Stadium Arcadium je úlet. Tentokrát údajně vybírali z šedesáti písní, ale stejně jim ve výsledné čtrnáctce zůstaly plevy. Rick Rubin nejspíš nezatlačil na správných místech. Kapela ho sice po vzoru Beatles bere za svého pátého člena, ale když už byli ochotni vyměnit zásadního kytaristu, možná by byl osvěžující i odchod zásadního producenta.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #18> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Za stínem vlastní duše (Načeva)

Adéla Polka 03.07.2020

Je to plynutí v čase, plynutí hříchů v něm. Niterné pocity, pro které je forma básně ideální, vystupují ze své intimity, jsou odhaleny.

Full Moon 10: Houpací koně - Desolation Peak

Kristýna Trochtová 02.07.2020

Desolation Peak, jak lze ostatně vyčíst už z názvu, je deska inspirovaná a zároveň věnovaná Jacku Kerouacovi. V roce 2018.

V erupcích hněvu a zoufalství (Drom/Tengri)

Jiří Vladimír Matýsek 19.06.2020

Drom se netají tím, že jejich polovina je prvním vykročením k novému materiálu, prvotním průzkumem možných cest. A Tengri?

Zvukové nákresy s ostrými hranami (Anna Calvi)

Jakub Koumar 05.06.2020

Symfonicky košatý, atmosférický pop však vyžaduje i precizní zpěv, do něhož se jí v mládí zrovna moc nechtělo.

Vyzrálé spratkovství Jamese Colea

Dantez 31.05.2020

Za úsměvným akronymem se skrývají slova Money Rain Dancer a jde o proces nemálo podobný šamanistickému vyvolávání deště.

Klamou tělem, omamují melodiemi (Kurt Rosenwinkel Trio)

Jiří Vladimír Matýsek 30.05.2020

Po uvolněné, latinou načichlé a sluncem prozářené předchozí desce Caipi se Rosenwinkel, v rámci svého tria, vrací zpět ke komplikovanější stavbě skladeb.

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.