Články / Reporty

Tři plastové kelímky (Razorlight)

Tři plastové kelímky (Razorlight)

Jakub Peřina | Články / Reporty | 10.02.2019

Sedím v dámském oddíle vlaku do Chebu a čtu si reporty ze čtvrtečního koncertu, abych si trochu osvěžil paměť. Koketoval jsem původně s myšlenkou napsat tenhle text už ve středu, však ono by se to od jiných reportů až tolik nelišilo. Psal bych o roli předkapely, ve které se představila francouzská trojice Fetiche, která ve své hudbě čerpá ze šedesátých let a ctí poctivé muzikanství. Nebál bych se je dokonce označit za kumštýře. Pocit z hudby, o ten jim jde především. No a pak hlavní hvězdy tohohle večera plného rocku, britští Razorlight, vskutku velmi zkušené uskupení. Sebejisté vystoupení, po letech se probudili ze spánku (jako ten bájný Olymp) a vypustili skutečně poctivý rockový set. Výsledný dojem pak kazilo pouze pár nevybouřenců, co nemístně halekali a házeli kelímky. No jo, ale co by pak psali Špulák s Trávníčkem?

Plán zněl jasně, sejdeme se ve čtyři v pivnici u Jelínků. Všechno bylo vypočítané, Razorlight začnou hrát před devátou, takže do té doby stihneme devět piv a náležitě vzpomeneme na zlaté časy, roky 2004 až 2006, kdy jsme s kolegou Bláhou propadli tehdejší kytarové horečce. Jít po patnácti letech na koncert kapely, kterou jste se vlastně vždycky tak trochu styděli poslouchat, může být ošemetné. My jsme ale zkušení posluchači a přesně víme, co chceme. Je to pro nás vlastně něco jako 80´s night v Lucerně pro jiné, ještě slabomyslnější a vypitější jedince. Naše 00´s night. Vytahujeme z paměti všechny ty kapely, které by na takovém večírku mohly hrát – The Rakes, Maximo Park, Hard-Fi, kolega Bláha dokonce vzpomene na The Enemy! Cejtíme se najednou starý a unavený, ale není čas se nad sebou takhle dojímat, ještě ne, dyť je teprve šest. Kolega Hasil, který vyrostl na písni kapely Devo o mongoloidech, už zabral místo po boku pana zvukaře a píše nám report do hospody. Na koncertě se ocitl omylem, o to jsou jeho postřehy cennější. Předkapelu Fetiche, která dohrála ještě před naším příchodem, častoval slovy „hrajou jak New York Dolls, ale je tu tak pět lidí“. Mohli jsme se zvednout, skončit u osmého piva a stihnout je, ale on Hasil říká skoro o každé kapele, že hraje jak New York Dolls, takže jsme se rozhodli nevzrušovat. Na první píseň jsme se už ale hodlali být nastoupení v prvních řadách, setlist.fm nám totiž prozradil, že se začíná Rip It Up, a to je vážné. Z debutu se ostatně zahrálo všechno podstatné, stejně jako z druhé, eponymní desky, dle mého jedné z nejpodceňovanějších popových desek nulté dekády. Co jsme si u Jelínků domluvili, se taky stalo. Medvědí tanečky u Who Needs Love, poskytnutí backvokálů při Somewhere Else, všechno bylo. Jako kdyby mi zase bylo mentálně patnáct.

V porovnání třeba s loňským koncertem Franz Ferdinand tu ta nostalgie fungovala náramně, těžko říct proč. Možná ty menší prostory, možná delší prodleva v hraní (Razorlight si dali pauzu skoro deset let, během kterých Borrell vyprodukoval velmi humorné sólovky), tím pádem i větší natěšenost a snaha ukázat, že i když to nikdy nebyla ničím zásadní kapela, dokáže to i dneska nějak fungovat, asi proto, že těch deset fakt hezky napsaných odrhovaček mají, což většina kytarovek z půlky 00´s říct nemůže. Samozřejmě máte právo se myslet, že takoví Kaiser Chiefs, Editors či White Lies ano. Snad se to dá ještě léčit. Stejně jako Alex Kapranos z Franz Ferdinand, i Johnny Borrell osazenstvo kapely notně obměnil, asi i proto slečna Sandra, moje nová nejoblíbenější fanynka Razorlight, během koncertu zasněně prohlásila „to snad není možný, jaký sou to furt fešáci“. Vždycky zapomínám, že ne všichni jsou takoví pamětníci jako já a leckterá nebohá dívka třeba ani neví, že pan Borrell byl kdysi celkem rokenrol, nebo to chvíli alespoň předstíral, a prvně jejich písničky slyšela během pořadu Albion Radka Bureše na Expresu nebo něčem podobně zvrhlým. Už na Babyshambles jsem měl kdysi v Lucerně podobný problém, kdy jsem omylem vylil na opodál stojící dívku nápoj nebo nějakým hnutím osudu vypil její drink, s takovými věcmi se ovšem musí počítat, dyť je to takovej rokenrol z družiny. Možná sem tam i kouřil a možná i rozvášněnej hodil kelímek. Sakra, připadám si, jak kdybych psal report z prvních koncertů The Stooges! Ale to všechno akorát proto, že to byl opravdu hezkej nostalgickej večer. Kapela, co jste poslouchali před patnácti lety, vám zahraje přes dvacet písniček, moc u toho nemluví a nepůsobí to jako zoufalé karaoke. Co víc chtít? Vždyť pro většinu lidí byla největším minusem večera moje přítomnost. A to je přece krásný.

Info

Razorlight (uk)
7. 2. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Vojtěch Florian

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.