Články / Reporty

Tribunál kosmologické inkvizice: Inquisition

David Vo Tien | Články / Reporty | 25.01.2015

Pokud vzpomeneme tvrzení některých účastníků první vlny norského black metalu, že své počínání chápali jako snahu vytvořit norské umění nezatížené křesťanstvím a které by jim jako generaci se zájmem o před-křesťanskou skandinávskou kulturu bylo blízké, je dnes po třiceti letech nutno uznat, že svého cíle dosáhli. To, co bylo v devadesátých letech něco nebezpečného, škodlivého a nenormálního, je dnes považováno za kulturní dědictví. Přesto se určité kruhy, ať už mezi fanoušky nebo kapelami, snaží o zachování extrémního, obskurního, pokud možno nemoderního étosu. Ale ani blackmetalový koncert, černá mše, chcete-li, se neobejde bez selfies, zběsilého natáčení/focení na mobil, sdílení na sociálních sítí. Otázkou zůstává, kdo je naivnější. Zda ten, kdo čekal, že černokněžníci dostojí své ortodoxní pověsti (posilované zejména ve virtuálním prostoru), nebo ten, kdo si v roce 2015 maluje nepovedený corpsepaint a dopouští se stejné nechtěné sebeparodie jako některé původní kapely. Rituální složka černobílého nalíčení je sice pro některé jedince pořád důležitá, pokud ale dotyčný vypadá jako jezevec, jeho snažení přichází vniveč.

Není pravda, že když už je v blackmetalové hordě žena, tak buďto hraje na klávesy, nebo zpívá. Dobrým příkladem jsou Blackdeath, jejichž bubenice ukázala, že ačkoli jsou žánrovým pravidlem frenetické náklepy, je možné je hrát jinak, s nepravidelnými rytmy, čímž sice ztrácí onen efekt slévající se palby, na druhou stranu tato černá smrt se drží středních temp. Souhra obou kytaristů byla přesná, ti místo hradby včelínů pletli biče ze zvonivých disharmonických akordů, pavoukovitých tremolo riffů a občas až nezvykle technicky komplikovaných vyhrávek. Věčná škoda, že ve většině skladeb zní přechody mezi pasážemi těžkopádně a šroubovaně. Zpěvák pak více překvapil „laibach“ čapkou (kterou nosili v 19. století horníci) než záhrobním havranem, jenž zněl příliš ploše a monotónně, bez jakékoli změny v intonaci.

Otvírák Ondskapt patřil k těm horším, přepálená zvuková koule s jednou kytarou, basou a bicími. Z edice vyšší nepochopitelná alchymie. Poněkud kanální zvuk s neustále vazbícím cosi (to Satan zpíval s kapelou) ale doháněli o poznání živelnějším drajvem, než měla předchozí bojůvka. Zpěvákovi zas dobrou chvíli nešel skřehot ven, nevím, jak moc podcenili zvukovku, ale pořád se bavíme o black metalu a ten zvuk nebyl nejhorší. Dead, který by před týdnem oslavil 46. narozeniny, byl vynalézavý v tom, jak vyhnat ty, pro které je to příliš, ale asi by se nestačil divit, jak moc se časem obrousily hrany. Většinu lidí patrně přitahuje k tradičnímu black metalu nihilistický opar, zkázonosné vize, agresivita, hostilní samotářská aura a celková estetika hnusu/estetika neestetiky. Chtít pak po takové hudbě, aby zněla přístupně, neagresivně (kupte si špunty do uší) a bezpečně je pak v rozporu s jeho charakterem. Ta hudba prostě je hnusná, nedokonalá. Ondskapt vykostili dobře. V některých skladbách šlo sice poznat, že byly složené pro dvě kytary, ale Simon Wizén si poradil elegantně i se sóly, bez podpory druhé kapely. Nebýt regresivního chování bubeníka, vyzněl by set mnohem líp. Jeho bezcitné tlučení bez kousku dynamiky či techniky strhávalo hraní celé kapely dolů, sypačku a atmosférické vybrnkávání nejde hrát stejnou razancí, ať už je to blekýř nebo ne.

Archgoat, kteří po nich přiklusali na kopytech primitivního a syrového black metalu, pod pódiem roztočili pořádné čertovo kolo. Jak je ve Finsku zvykem nekompromisní řežba, pro náročnější ucho poněkud kolovrátkovitá, protože struktura většina songů je téměř totožná, a tak může po chvíli nudit. Kdo radši čistokrevný prasopal, kozla chytil za rohy a jede na něm dodnes. Bezcitné sonické rozlévání nenávisti. Growl, místy až grindově bublavý, byl nepochopitelně zastřený obrovským echem, těžko říct, jestli by šel zabít víc, možná pomsta za to, že se nedrží havraní klasiky.

Opravdu relevantní námitka ke zvuku by seděla snad jedině v případě Inquisition, kteří staví skladby na bohatosti komplexního soundu Dagonovi kytary, tím spíš při tvrzení, že se s produkcí na posledním albu snažili přiblížit koncertnímu zvuku. Rázný přítlak úvodní Force of the Floating Tomb na to nechal brzy zapomenout. „Raise the chalice! Raise the chalice! Raise the chalice!“ Incubus, na kterého je těžké dohlédnout skrz jeho bicí hradbu, sype kulometné beaty naprosto přesně, a ani v té rychlosti neošidí tlumení činelů nebo přechod, nic z jeho hraní se v té salvě neztrácí. Stejně přesný je i Dagon, mašina na riffy, jehož levačka se po hmatníku pohybuje jako neohrozitelná chiméra, nakonec nic jiného mu taky nezbývá, když se nemůže schovat za druhého kytaristu nebo basu. Vzhledem k rychlým melodickým riffům, prokládaným chvatným vybrnkáváním, k nespočtu harmonií, rozeznělým akordům a zejména Dagonovu specifickému vokálu se divím, jak málo lidí mluví o vlivu Immortal na tvorbu Inquisition. Nechci je nařknout z epigonství, protože jejich zvuk nepostrádá originalitu a vlastní vklad, neomezují se jen na prolnutí satanismu a kosmologie. Dagonův vokální projev je víc hrdelní, spoustu neotřelých kytarových motivů zní všelijak, jenom ne jako Immortal, nicméně ten vliv tu je.

Inquisition čerpali zejména z dva roky staré desky Obscure Verses for the Multiverse, a přesto, že se lajnap večera skládal z provařených jmen, které jsou na scéně dvacet let, vystoupení kolumbijské inkvizice nepostrádalo sebevědomí, vyhranost a zručnost. Navíc jako jediným ten večer nechyběla pokora k fanouškům. A to není málo. A pokud chceme, aby si black metal zachoval naivisticky romantický nádech a chceme koncertům říkat „černá mše“, „rituál“ nebo podobně, nedělejme z nich audiofilské seance plné rozsvícených mobilních displejů, prosím. D6í6k6y.

Info

Inquisition (us/co) + Archgoat (fin) + Ondskapt (swe) + Blackdeath (ru)
22. 01. 2015, Rock Klub Nová Chmelnice, Praha
foto © martinezz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace