Články / Reporty

Trochu zaprášená Pohoda 2014

Trochu zaprášená Pohoda 2014

redakce | Články / Reporty | 24.07.2014

Asi největší česko-slovenský festival Bažant Pohoda v poslední době čelí silné konkurenci Colours of Ostrava. Zejména pokud jde o lineup nabitý zahraničními kapelami. Letos to ale dramaturgicky Pohoda spíše prohrála. Zatímco v předchozích letech dovážela ty současné nejzajímavější projekty, letos byl její program moc retro. Chyběla tu hvězda, která by protínala vkus kritiků a publika, a tak bylo pro mnohé největším tahákem 3D vystoupení postarších pánů za mixážními pulty, skupiny Kraftwerk.

Osobně jsem se na Kraftwerk taky těšil, jakkoliv jejich tvorbu nemám nijak zvlášť zmapovanou. Za těch pětadvacet let, co člověk sleduje elektronickou a alternativní scénu, se s jejich hity setkal mnohokrát. Pravda, 3D projekce nebyla bůhvíjaká, nejlépe při ní fungovali panáci napřahující své dlouhé ruce nad davem v úvodní The Robots. Velkolepé byly průlety družice nad místním letištěm u skladby Spacelab, ovšem v mnoha případech nebylo 3D použité vůbec, zejména u těch tracků, které hojně využívaly archivní záběry. Třeba ty cyklistické při Tour de France. Svou sílu to ale mělo, i když patnáctiminutová Autobahn s 3D modelem retro auta ženoucího se po téměř prázdné dálnici byla až úmorná. Ostatně celý koncert by se dal zkrátit na únosnější stopáž než byla hodina a půl. I tak ale Kraftwerk ukázali, kdo před desetiletími otevřel třináctou komnatu elektronické hudby pro další generace, i to, že jejich hudba významně nestárne.

Podobně jako na Kraftwerk jsem se těšil na další hudební dinosaury, kteří měli dorazit: The Afghan Whigs, kapelu, která vynalezla grunge dávno před tím, než se objevila celá seattleská scéna. Tenhle koncert ale nebyl jen retro složené z více než dvacetiletých hitů, Afghan Whigs mohli prezentovat i materiál z nového alba Do to the Beast, které letos považuji za jedno z nejlepších. Jejich show pak byla energickou smrští, kterou od starých pánů asi nikdo nečekal. Mezi skladbami navíc nedělali téměř žádné pauzy a jako jedna z mála skupin na Pohodě měli tu čest i něco přidat. Nasazením předčili můj zážitek z Kraftwerk a myslím, že těm, kdo je předtím nikdy neslyšel, předvedli, kdože Afghan Whigs jsou, jak slíbili v úvodu, když viděli tolik mladých tváří pod pódiem a trefně poznamenali: „Tady nás asi skoro nikdo nezná.“

Letos jsem měl na Pohodě problém s tím, že z těch mála kapel, které jsem chtěl vidět, se jich hned šest časově překrývalo. Člověk pak musel řešit, jestli se v půlce koncertu sbalit a vyrazit k jinému pódiu za cenu toho, že hodně času procestuje. První z překrytí nastalo při koncertech Azealie Banks a Moderat. Zkusit dravou americkou raperku, nebo vsadit na jistotu technicky vyspělého dubového setu prověřených Moderat? V tomto případě jsem trochu prohloupil. Vydal jsem se na Azealii, která sice nebyla špatná, ale po chvíli začala nudit. Navíc na ni vyrazila většina návštěvníků, takže jsem ji viděl spíš z obrazovky než naživo. Po chvíli jsem se tedy vydal na Moderat a konec setu si dokonale užil. Další kolize přišla v sobotu, tUnE-yArDs vs. Tricky. Tady jsem nakonec (alespoň podle referencí z druhého pódia) zvolil dobře. Dal jsem přednost tUnE-yArDs, kteří letos vydali skvělou desku Nikki Nack a jejich produkce byla ještě živelnější než na albu. Skladby jsou typické tím, že se několikrát lámou do zcela jiného rytmu a překvapují posluchače nápaditostí, naživo navíc v používání afrických postupů, zejména pokud jde o bicí a zpěv, ještě dalece předčili takové Vampire Weekends. Nejlepší a nejzábavnější koncert na letošní Pohodě. A křížení do třetice: Goldfrapp vs. Disclosure. Tady musím přiznat, že Goldfrapp jsem chtěl vidět naživo hlavně kvůli její, mnou stále nepochopené, popularitě. A po několika písních, které se, především provedením, nesly v lynchovském duchu (k Julee Cruise to ale mělo daleko), jsem odešel. Oproti ní byl konkurenční set Disclosure příjemným osvěžením, jakkoliv podobnou elektroniku ve stylu Daft Punk a Justice moc nemusím.

Z dalších kapel pár zklamání a potěšení. K tomu prvnímu patří japonští Tricot, kteří ze sebe mačkali, co to dalo, ale fakt, že vlastně hrají průměrný popík, to bohužel nezakrylo. Nezáživný byl po chvíli i set Vece s bubeníkem Valihorou. Vec míchal staré, hlavně hiphopové pecky a Valihora do toho bubnoval. Některé kusy povedené, pak na jedno brdo.

Potěšení bylo výrazně víc. Hned první den vystoupení slovenské Katarzia, která obecenstvo hypnotizovala kombinací studu a dětského poskakování, tenhle zážitek si rád zopakuji. Podobně energická byla Juana Molina, která se mohla uřvat, jen škoda, že její koncert přišel až po půlnoci, únava pracovala. Zábavní byli Vrbovskí víťazi, kteří předváděli, že hrát se dá na všechno (hlavně na záchodové příslušenství), a když se to dobře podá, je to i zábavné. Decentní, ale zvukově nápadité představení zahrála ukrajinská Zapaska. Skvěle to rozjeli kytaroví mágové Mogwai, kteří posluchače provedli postrockovým rájem. A nakonec patřil k zážitkům i set britpopových vykopávek Suede, jakkoliv zpěvák Brett Anderson těžko chápal, že obecenstvo nezná texty k hitovkám typu We Are the Pigs nebo So Young nazpaměť.

Příště by to chtělo více vsadit na současné kapely typu tUnE-yArDs a pokusit se do Trenčína dostat některou ze současných „stadionových“ kapel. Arcade Fire, Damon Albarn nebo Die Antwoord by tu hezky zapadli. A možná by stálo za to zamyslet se nad tím, na kterém pódiu nechat koho hrát. Pro takové Afghan Whigs bylo hlavní pódium příliš velké, pro Azaelii Banks to vedlejší zase příliš malé.

Info

Bažant Pohoda Festival 2014
10. – 12. 7. 2014, letisko, Trenčín

text © JiříG. Růžička
foto © kurabeznohy

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.