Turistický průvodce burleskním podzemím Londýna (Nikdykde)

Má komiks blíž k literatuře, nebo filmu? Na první pohled absurdní otázka, vždyť komiksy vycházejí jako knihy (nebo sešity), avšak při bližším zkoumání nalezneme mezi komiksem a filmem spoustu styčných ploch. Jde o sekvenční umění s dominancí vizuální složky, které vzniká za základě scénáře (bavíme-li se o standardní komerční tvorbě).

Jasně, komiks můžete číst svým tempem, vracet se, to má zase společné s literaturou. Přesto si myslím, že komiks má blíže k filmu (k audiovizuálnímu umění obecně) než k literatuře, ve které musí pracovat čtenářova fantazie a představivost. Komiks (i film) tuto potřebu upozaďuje, proto přechod mezi literaturou a komiksem většinou působí ochuzujícím dojmem stejně jako v případě filmové adaptace literárního díla. S tím souvisí i problém, jak hodnotit komiks, který je adaptací knihy? Při prostém srovnání má komiks pramalou šanci k úspěchu. Obě díla zkrátka musíte posuzovat samostatně, respektive se o to musíte alespoň pokusit. A ve chvíli, kdy je autorem knižní předlohy kultovní komiksový scenárista, je situace ještě komplikovanější.

Přesně taková je pozice komiksu Nikdykde od Mikea Careyho a Glenna Fabryho, který je adaptací stejnojmenného románu Neila Gaimana (k němu stačí jedno slovo - Sandman). Spisovatel Mike Carey, který je Gaimanovým současníkem, dobře věděl, co je jeho úkolem. Ze strany nakladatelství Vertigo byl jistotou, která se už dříve ujala Lucifera, spin-offu Gaimanova Sandmana.

Scénář je ve své podstatě věrnou kopií knihy. Zkratky, úpravy a změny narativu (nahrazení vševědoucího vypravěče ve třetí osobě hlavním hrdinou Richardem), které Carey použil, vždy sloužily přehlednosti a napřímení děje. Komiks totiž méně zvládá zákruty, dějové odbočky a pomalejší rytmus, který je v románech běžný. Carey si byl těchto rozdílů dobře vědomý a vystavěl robustní příběh, jemuž nechybí nic z napínavosti jeho předlohy. Výtvarnou podobu Nikdykde dostal na starost jeden z komiksových velikánů současnosti, Glenn Fabry se nejvíc proslavil prací na Slainovi a Soudci Dreddovi. Věhlas také získal díky svým úchvatným obálkám pro Hellblazera.

Tentokrát se ale mé osobní představy tak úplně nesetkaly s Fabryho ztvárněním postav. Ano, právě jsem se dostal do té kontroverzní fáze, kdy volky nevolky své představy nabyté četbou románu porovnávám s představami komiksového výtvarníka. Konkrétně mi jde o postavu Dvířky. Zatímco v knížce jde o mladou dívku malého vzrůstu zabalenou do několika vrstev oblečení v různém stádiu obnošenosti, Fabry z ní udělal zralou slečnu s napěchovaným dekoltem, odhaleným břichem a síťovanými punčochami s podvazky. Nejde o to, že by se na Dvířku špatně koukalo, ale posunem ke svůdnosti a vyzývavosti by se logicky měla objevit mezí Dvířkou a Richardem nějaká forma sexuálního pnutí, která vychází z Richardova charakteru. Jenže v této rovině se komiks drží románu a erotično vztah hlavní dvojice postrádá. Fabryho ztvárnění Dvířky je zkrátka příliš samoúčelné. Jinak ale Fabryho kresba funguje skvěle, jeho pestrý pohled na podzemí Londýna je svěží a originální a anděl Islington je vskutku velkolepý tvor.

Komiks Nikdykde se u nás po právu dočkal už druhého vydání. Jde o dílo, které obstojí samostatně i v konfrontaci se svou knižní předlohou.