Články / Reporty

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák | Články / Reporty | 10.12.2019

O tom, že se PAF už dávno přesunul na míle daleko od relativně konzervativního vnímání termínu animace, netřeba vést debaty. A letošní ročník tradiční prosincové přehlídky šel zase o kousek dál, mimo jiné v tom smyslu, že nabídl úplné minimum standardních filmových projekcí – místo nich publikum v Olomouci dostalo pestré pásmo kurátorovaných cyklů, přednášek, workshopů a koncertů. A taky mohlo přihlížet, kterak Pavla Sedliská a Michal Pěchouček před zeleným plátnem pokouší hranice trapnosti při moderování večera, během kterého byl Andreas Gajdošík dekorován coby vítěz 30. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Právě spojení Chalupeckého ceny s PAFem se jeví příznačně pro posun olomoucké akce, která je stále více o umění napříč disciplínami a méně o sebevíce doširoka vnímaných animovaných filmech. Podobně jako představovali nominovaní výtvarníci průřez uměleckými přístupy (od klasické malby přes keramiku po angažované intervence), nabízel taky festival projekce z filmového pásu i lo-fi digitál. A podobně jako se sdružení Comunite Fresca věnuje starověkému umění a Gajdošík manévruje velmi současnými tématy, ohlížel se taky PAF k „zasloužilým“ filmařům a vyvažoval to nejaktuálnějšími poryvy ve světě vizuálního umění. A to vše pod jednotícím tématem portrétu.

Když experimentální filmař Martin Ježek uváděl svůj program šestnácti a osmimilimetrových filmů, hovořil o svém staromilství a lásce k promítačkám v běhu. Rozněžnělé vrnění projektorů pak opravdu představovalo zklidnění v programu, který jinak spíše cuchal nervy a rozrušoval pohodlné vnímání okolního světa. Takové byly třeba cykly Anne Duffau, jejíž selekce krátkých animovaných filmů spojovala anatomii lidí s futuristickými vizemi, které zneklidňují mimo jiné svou neuchopitelnou nedokonalostí. Takový byl třeba film Infection Drivers od Kate Cooper, nečekaný výron podivné agrese představuje i videoklip Holly Herndon a Jlin.

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá, protože se jí ptají tváří v tvář. Rozpačitý ceremoniál, který na hraně trapnosti bruslil jako jakési céčkové Radio Ivo, vystihl i dílčí tápání letošního PAFu. Ten svým stále výraznějším příklonem k programům kurátorovaným plejádou akademiků i umělců sice nabídl rozdílné pohledy na téma portrétu, to je ovšem podobně volné jako králíkovský přístup k dramaturgii „Film a XY“, jak ho neblaze proslulý šéf uherskohradišťského festivalu roky praktikoval. Jde ale jen o vzdálenou paralelu – PAF totiž rozhodně nejde cestou jistot a už proto si může dovolit více omylů, více neklidu. Jedinou jistotou jsou zde nadále vzteklý pes ve Vertigu a ořechovka v Tungsramu.

Letošní PAF – respektive ty části programu, kam mezi zahájením a sobotním večerem stihl autor tohoto textu zavítat – tak působil nejsilněji tam, kde se obracel do minulosti. Ať už se bavíme o krátkých filmech, jakýchsi portrétech zapomenutých v čase, které vybral výtvarník Luke Fowler, zmíněném Martinu Ježkovi anebo vystoupení kapely EU, kterou sice tvoří mladí hudebníci včetně Andrease Gajdošíka, ale které staví na hodně anachronickém zvukovém i performativním útoku na diváky. Tváře reagující na konfliktní koncert by mohly dobře posloužit jako základ dalšího portrétního videa. Výkřiky „Zabij čerstvě narozené dítě!“ šlo brát jako staromódní provokaci nebo jako glitch, jakých je současný svět plný, ale které nelze přehlížet. Hranice je tenká a PAF ji nakonec přece jen znovu narušoval z vícera směrů a podnětně.

Info

18. PAF Olomouc
5.–8. 12. 2019 Olomouc

foto © Jaroslav Chromek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Rapové (ne)vítanie leta (Denzel Curry)

Jonáš Sudakov 19.05.2022

V rozhovore s XXL z mája 2022 sa Denzel Curry označil ako najlepší žijúci rapper. Tento titulok obletel celým internetom, ale nikto mu príliš neoponoval... Živě ve Žlutých lázních.

Plameny a černý dým nad letištěm aneb Rammstein

Jiří V. Matýsek 17.05.2022

Rammstein můžeme vyčítat ledacos: přílišnou přímočarost, útoky na nízké pudy, kontroverznost a kdovíco dalšího...

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Michal Pařízek 25.04.2022

Skvělý songwriting, úžasný hlas a hlavně nefalšovaná radost z možnosti po několika velmi těžkých měsících být znovu před publikem. Silná místa, i ta slabší, rovnováha.

Tempo lidských strojů (Nitzer Ebb & co.)

Michal Smrčina 24.04.2022

McCarthy si v černém obleku, košili a brýlích udržuje výraz cynického kazatele, který neztrácí nadšení z dob, kdy začínali.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace