Články / Rozhovory

U písniček si to ošéfuju až do konce - Milan Cais jako malý pán

U písniček si to ošéfuju až do konce - Milan Cais jako malý pán

redakce | Články / Rozhovory | 04.05.2015

Milana Caise znáte jako hudebníka – bubeníka a zpěváka skupiny Tata Bojs. My jsme se s ním ale potkali v úplně jiném prostředí. Ke konci dubna totiž v Kině Atlas proběhla vůbec první novinářská projekce loutkového velkofilmu Malý Pán, ke kterému Milan Cais složil veškerou hudbu. Byla to jeho filmová prvotina a o výsledku se můžete přesvědčit 14. května, kdy film vstupuje do českých kin. „Do hudby k dalšímu filmu bych určitě šel, ale musel by mě něčím oslovit. Malý Pán mě oslovil hned od začátku a skládání šlo samo,“ vypráví o tvůrčím procesu.

Sám sebe považujete víc za výtvarníka než muzikanta, přesto jste dokončil hudbu k filmu a děláte na nové desce Tata Bojs. Kdy se realizuje ten výtvarník?
No jo, je to komplikované. Myslím, že čím jsem starší, tím mám větší problém v přebíhání mezi těma dvěma světy. Výtvarnou činnost jsem teď na pár let pozastavil, protože to s hudbou nejde zvládat. Hudba je vlak, který pořád jede a těžko se z něj vystupuje. K výtvarné práci jsem vždycky přistupoval tak, že pokud není komerčního charakteru a je to ta takzvaná volná tvorba, musí dozrát uvnitř hlavy a pak teprve může vystoupit ven. Měl jsem teď dokonce plánovanou samostatnou výstavu, ale musel jsem ji kvůli nové desce Tata Bojs posunout na rok 2017. Až doděláme novou desku a odjedeme turné, tak počítám s tím, že se budu soustředit právě na věci, co mám v hlavě a na skicách v šuplíku. Termín výstavy je další mezník, který bych měl splnit, ale udělám to rád, protože jsem se výtvarné práci už strašně dlouho nevěnoval.

Nezajímalo by vás podílet se na filmu právě výtvarně, třeba přímo na loutkách?
Myslím, že by mě to trochu přesahovalo. Loutky musí stvořit někdo, kdo je opravdový loutkař. Franta Skála j.r. to má vystudované a ví například, jak mají být loutky těžké, aby byl jejich pohyb přirozený. Já bych je možná dokázal nakreslit, ale vyrobit tak, aby jejich pohyb byl uvěřitelný i v chůzi po jehličí, to už jsou věci, které člověk potřebuje studovat. Franta udělal loutky skvěle. Smekám před jeho výtvarnou prací na filmu.

Jaké máte zkušenosti se skládáním k filmům anebo i k reklamám obecně?
Film to je můj první. Dělal jsem dvě divadelní hudby a nějaké reklamy. Film je rozhodně nejsložitější organismus, se svou hudbou jsem jen jedním z kamínků celého náhrdelníku. Například ta různá schvalovací kolečka, když se dělaly teasery nebo trailer. Člověk dělá podle nejlepšího vědomí a svědomí a tak, aby dané situace fungovaly teď a tady, ale je potřeba se smířit s tím, že nejste na konci řetězce. Je to hodně o důvěře k těm, co přijdou po vás. V tomhle spatřuji největší rozdíl mezi skládáním písniček pro novou desku a filmovou hudbou. U písniček si to ošéfuju až do konce, tady jsem tu možnost neměl. Takhle už to u filmu chodí.

Jak to bylo s časem, stíhalo se všechno podle plánu?
Je důležité mít na všechno dost času. Já jsem perfekcionista a rád odevzdávám věci v takovém stavu, kdy už vím, že nejsem schopen na nich nic vylepšit, že je to za mě absolutní strop. U Malého Pána mám pocit, že poté, co tam přibyly ruchy a finální dialogy, bych si to potřeboval vzít zpátky do studia a některé věci rozředit. V tomhle je taky rozdíl mezi českým filmem, kde se jede finančně i termínově na hraně, a dejme tomu tím hollywoodským, kde na finální fáze peníze a čas mají a mohou si dovolit strávit úpravami klidně celý měsíc. I když to si jen tak představuju, osobní zkušenost nemám. Asi je blbé říkat hned na první projekci, že bych ještě něco upravil, ale myslím, že by to filmu bývalo ve finále ještě trochu pomohlo.

Šel byste do nabídky na další filmovou hudbu?
Šel. Je to zábavná práce, ale musel by to být snímek, který by mě bavil. Malý Pán mě oslovil, takže to šlo samo, věděl jsem, že je to film, ke kterému já můžu něco přidat. Snažil jsem se ty krásně vystavěné a natočené situace hudbou nepokazit a naopak je ještě posunout v emocích dál. A protože nejsem typický „music composer“, nejsem si jistý, že bych se takto dokázal naladit na každý žánr.

Jak vznikala hudba: měl jste pár témat, obrazů, nebo jste skládal už k hotovému filmu? Jak dlouho taková práce trvá?
Měl jsem kusou představu o tom, jak bych chtěl hudbu dělat, aniž bych viděl obrázky. Věděl jsem, jak vypadají loutky, znal jsem příběh, dostal scénář a představoval jsem si vše tak, jako když člověk čte knihu. Představa byla taková, že budu používat poměrně syrové a naturální zvuky, které si budu sám vyrábět. Pochází z obyčejných věcí, jako jsou hrníčky, pixly, pravítko, špejle nebo xylofon, což jsou dětsky přístupné věci. Tyhle zvuky dokážeme analyzovat hned, jak je slyšíme. Dále jsem chtěl, aby hudba byla rytmická a na tom jsme se s režisérem Radkem Beranem víceméně shodli. Ve chvíli, kdy mi dorazil obraz s pracovními dialogy a bez ruchů, začal jsem tvořit první melodie a označil si ve filmu místa, kde jsem si hudbu dokázal představit. Radek pak můj výběr upřesnil. Potom jsem začal přistupovat ke každému tématu zvlášť. Někde bylo zadání „jsme šťastní a spokojení“, jinde zase „musíme se bát“, tady je široká krajina, bude to hodně otevřené a scénické. Samotná tvůrčí práce mi zabrala asi týden, ale pak přišlo tříměsíční řemeslné období, kdy jsem první příšerně zaznamenané nápady musel dotáhnout tak, aby byly srozumitelné i pro další lidi, a udělat z toho tu hudbu.


Jak se pracovalo v kolektivu tvůrců Malého Pána, tedy pokud něco takového jako kolektivní práce na filmu je… Skálova poetika, Buchty a loutky, Tata Bojs, Lenka Uhlířová, spojuje se tady několik autorských rukopisů, nemluvě o hercích typu Tatiana Vilhelmová nebo Pavel Liška.
Já jsem se hodně vídal s Radkem Beranem, který za mnou pravidelně docházel domů. On byl vlastně ten první, který mojí tvorbu slyšel a reagoval na daný motiv. Jednou přišel i se scenáristou Lumírem Tučkem, který složil text k hlavní písni a chtěl ji samozřejmě slyšet. Jinak jsem se v průběhu procesu s tvůrci moc nepotkával. Byl jsem se jednou podívat na natáčení v lomu a zúčastnil se nějakých hromadných schůzek. Takže kolektivní prací bych to úplně nenazval, spíš v určitý moment vždycky přišla na scénu jedna tvůrčí složka a dala do filmu, co mohla nejvíce.

Jaké knihy čtete doma svým dcerám? Současní čeští autoři - máte nějaké oblíbené? Napadá mě třeba Petr Nikl, který je rovněž výtvarník a zároveň hudebník, i když tedy poněkud jiného naturelu než vy…
To sice ano, ale hudebně i výtvarně s Petrem spolupracujeme už několik let. Jinak my doma čteme docela dost. V podstatě každý večer vyžadují holky pohádku, takže za ta léta máme všechno přečtené tak třikrát až čtyřikrát a kupujeme pořád nové knížky. Teď se holky začínají malinko profilovat, takže je těžké hledat něco vhodného pro všechny tři. Devítiletá Evelínka si už často čte sama s baterkou pod peřinou knihy o koních, což jí nezakazuju, protože jsem to taky dělal. Jinak jsme v poslední době četli Červeného panáčka, Ladu, Děti z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhou punčochu.

Testoval jste Malého pána i na svých dětech?
Knížku Malého Pána jsem jim začal číst a ony se trošinku bály. Fotky a kresby, které jsou v originální knížce, jim přišly temné. Takže jsem to teď raději dal stranou, i když Evelína by to už asi zvládla. Ty dvě malinké jsou na to ale ještě malinké.

Když chcete vzít svoje holky někam za „uměním“, co volíte nejraději? Divadlo, film, koncert, výstavy?
Na výstavy chodíme, a to i na takové, které naše dcery v jejich věku ještě asi úplně nepobírají. Považuju ale za důležité, že na ně výstava svým vizuálním charakterem působí a ukládá se jim do hlav. Přesně z těchto vjemů si pak mohou tvořit svůj život. Zrovna teď se chystáme na výstavu Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina v DOXu. Jinak se dětí samozřejmě ptáme, co by je bavilo. Holky jsou teď položené v pohádce Tři bratři, ale neberu jim to. Takové věci jim nechávám a nijak je neovlivňuju. Písničky z pohádky jsou napsané skvěle a doma to hraje pořád.

Vedli vás rodiče k umění?
Úplně ne. Pamatuju si, že když jsem byl jednou nemocný a nemohl odjet na jarní prázdniny, měl táta asi pocit, že mi musí vymyslet adekvátní náhradní program. Každý den jsme někam chodili, byli jsme v Technickém i Národním muzeu, a to mi utkvělo v paměti. Je ale důležité dětem dávkovat silné zážitky postupně, aby to jejich mozečky mohly zpracovat a jedno nepřebíjelo druhé. Takže jsme v tomto ohledu obezřetní i s našimi dcerami.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Anketa: Vinyla publicistická

redakce 27.11.2020

Jsou podmínky ocenění Jany „Apačky“ Grygarové nastaveny správně? A jak je na tom domácí hudební žurnalistika? Ptáme se zástupců hudebních médií.

Petr Ostrouchov (Animal Music): Ježišmarjá, doufám, že to máš nahraný!

Michal Pařízek 26.11.2020

S Petrem Ostrouchovem o Arše Dagmar Voňkové, nutném odstupu i nenahraditelnosti živých koncertů.

Aneta Jochim, Petra Kašparová (Místo pro pět): Náš vzor jsou Tiny Desk koncerty

Jarmo Diehl 23.11.2020

Místo pro pět je koncertní série, kterou inspirovala tíha izolace během první vlny pandemie a pět retro židlí ze starého kinosálu. Co zakladatelky chystají?

Martin Zavadil (Dramox): Chceme, aby lidé mohli trávit více času s divadlem

su 18.11.2020

V době omezeného přístupu ke kultuře odstartovala digitální platforma Dramox, která na svém webu nabízí ke shlédnutí představení od desítek českých divadel.

Market: Sami za sebe

Michal Pařízek 13.11.2020

Pět chlápků, pět tracků a spousta odboček. O vlastním tempu, různosti představ a spolupracích na bázi přítelství, bez ohledu na příslušnost ke “scéně”.

Anna Mašátová (Nouvelle Prague): Měli bychom rozšířit své aktivity

Jarmo Diehl 11.11.2020

Anna Mašátová nově šéfuje i jedinému českému showcase festivalu Nouvelle Prague. Jaké to bylo, ale i jaké to bude do budoucna, s jakou nadějí se dívá do dalšího roku?

Lukáš Linhart (Life for Mires): Nespoutaná příroda je zdrojem inspirace

Aneta Martínková 10.11.2020

Tým projektu Life for Mires se snaží na území národního parku Šumava obnovit a chránit vysychající mokřady. I s Lenkou Dusilovou.

Vstupní prohlídka: Nichi Mlebom

redakce 08.11.2020

Rakouský hudebník se přestěhoval do Brna a rychle se stal součástí tamníalternativní scény.

George Cremaschi: Žít v Česku je fantastické

Anna Baštýřová 04.11.2020

PIO je spolek, který George vede spolu s Petrem Vrbou, je volným sdružením vynikajících hudebníků. Z jejich dílny vycházejí nesmírně zajímavé projekty.

Marek Hovorka (Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava): Otevřít netušené obzory

Aneta Martínková 27.10.2020

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos proběhne online. Jak si udělat festival v obýváku? Řekl nám to jeho ředitel Marek Hovorka.