Popluh | Články / Reporty | 10.05.2015
Německý klavírní kouzelník Nils Frahm se vrátil do Akropole. A návrat to byl vítězný. Mimo jiné se postaral o to, že tam, kde se dřív psalo o slušně zaplněném sále, se teď bude u obvyklého počtu návštěvníků tamních koncertů psát přinejlepším o poloprázdných prostorech. Po strop natřískaná Akropole se třásla v základech, i něžně vibrovala podle jediného člověka.
Natřískáno bylo už na předkapelu, kterou byli brooklynští Dawn of Midi, a to se ještě většina občerstvovala venku nebo u baru. Avantgardní jazzové trio, sázející na trošku jiný minimalismus než hlavní hvězda večera, osekávalo jazzové "improvizace" až na kost. Celý set se pocitově slil do jediné skladby, ze které sice nic neznechutilo, ale ani nenadchlo.
Ta pravá tlačenice začala až s blížícím se vystoupením Nilse Frahma. Chvílemi to vypadalo, že do lidského lisu by se nevešel už ani špendlík, nicméně průběh večera dokázal, že do nepropustné masy přelévající se podle toho, jak Frahm tancoval po klaviaturách svých nástrojů, může spadnout cokoliv z balkonu (flaška/sklenka), aniž by kdokoliv přišel k újmě. Naštěstí. A k samotnému koncertu? Za prvé, Nils Frahm je král. Za druhé, kdyby nebyl hudební génius, s klidem by se uživil jako bavič. Za třetí je už teď jasné, že to byl jeden z koncertů roku. Za čtvrté, Frahm svým přístupem ke klasické hudbě, elektronice a ambientu dosáhl megalomanství v minimalismu – tečka.
Stage? Na první pohled komorní, vlastně jen pár světel a nástroje. Jenže zeď z nástrojů, nad kterými se tyčily věže varhan, budila respekt. Na tohle že jako bude hrát jeden člověk? Hrál, strhujícím způsobem. Přestože Frahmovo poslední album Solo je minimalistické, jak taky napověděla úvodní skladba Ode, německý pianista volně přelétával od minimalistických kusů k tepavým elektronickým skladbám a zpět. Naprosto přirozeně. Celý set se změnil v harmonický hudební organismus, který nenarušovaly ani občasné (a dost vtipné a sympatické) proslovy, dělící jednotlivé hudební bloky. Nils Frahm dokázal ukolébat, dojmout, roztančit, i omráčit. A taky možná po letech donutil pár jedinců odsát se od bradavky mobilního telefonu a vypnout ho.
Nils Frahm (de)
7. 5. 2015, Palác Akropolis, Praha
foto © Adam Hencze
Veronika Tichá 07.12.2023
Oba interpreti přenesli do dvou rozdílných světů – potemnělého, ale útulného a bezpečného pokojíčku, do zakouřeného jazzového klubu.
Dušan Šuster, Richard Michalik 07.12.2023
Nextu sa každoročne do rôznorodých priestorov naprieč mestom podarí priniesť diverzný program, ktorý vždy dokáže poslucháčovi uštedriť zopár prekvapení.
Jiří Přivřel 05.12.2023
Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...