Články / Reporty

Under.squareMASH.r (Lunchmeat dvanulajednašest)

Under.squareMASH.r (Lunchmeat dvanulajednašest)

mexhouse | Články / Reporty | 19.10.2016

Under.squareMASH.r
aneb Nikdo nebude tančit, ale lančmit.

Zatímco do černé díry vše padá a nic nemůže uniknout, do bílé díry nic spadnout nemůže a vše – látka i energie - je „vyvrhováno“.

„Asi jsem na tohle už moc starej,“ prohlásil můj společník během prvních sekund setu Samuela Kerridge na letošním festivalu Lunchmeat. Dotyčnému táhne na padesátku a jde o známého českého moderátora, promotéra a DJe. Svým povzdechem bezděky poukázal na generační výměnu, která v posledních letech probíhá na poli elektronické hudby. Souběžně s ní pokračuje žánrová fragmentarizace nastartovaná počátkem tisíciletí s masivním nástupem internetu. Ta vnesla chaos do původně poměrně přehledné krajiny elektronické hudby předchozích dekád. A právě mileniálové, kteří už do světa s internetem skočili rovnýma nohama, se zdají být na tento chaos mnohem lépe vybaveni.

Slova z prvního reportu budiž startovací plochou (a nutným protějškem) pro úvahu druhou aneb Jak zpracovat natolik intenzivní zážitek, jakým je Lunchmeat festival? Vítejte ve třetím tisíciletí, pokud nejste mileniálové anebo soničtí parazité, máte problém.

hash_tag
Zadali jsme WWW adresu, čekáme, ale stránka se nezobrazuje. Důvodů může být hned několik. Nejčastějším z nich je, že cílový hostitel už jednoduše neexistuje. Anebo existuje, ale oblékl si černý kabát a čeká, až si přeladíte duhovku. Je špatně vyladěný monitor, nebo už je to otázka mentálního napojení na digitální kód? Bylo by snadné říct, že člověk s nátiskem na obvyklé radovánky se může cítit, jako by přišel do Roxy a pod vlivem černé pilulky (modrá i červená došly) se ocitl v krajině za zrcadlem, v krajině pod elektrickým povrchem, tam, kde končí panorama zvuku a začíná nová zkušenost s několika povědomými echy. Kolektiv Lunchmeat si paralelní Prahu buduje už pár let a klub NEONE funguje jako audiovizuální vigvam nejrůznějších barev s bezpočtem binárních předpokojů. Festival coby vyvrcholení ročních snah tak mohl překvapit leda neústupností na jedné straně a otevřeným vnímáním návštěvníků na té druhé.

Živé sety se mění rychle a setrvale. Den předem jste si mohli vyzkoušet příjem v MeetFactory na britských Mount Kimbie, jejichž rozšíření dua na regulérní skupinu a příslib nové desky mohl naznačovat nové cesty, nový zvuk. To se do jisté míry stalo. Ovšem postdubstepová DNA byla osvěžena o možná nečekané prvky: postrockové výlevy, ignorování gradace, zvukovou umírněnost a absenci výraznějších subbbasů nebo vypjatých poloh. Výsledek byl prostý klasického chápání písničkového koncertu, ale i tradiční party postavené na zdvižených rukou a jásavých pohybech. mash.tek Přesto publikum reagovalo nadšeně, kvitovalo změnu paradigmatu, necítilo se ošizené ve svém očekávání.

Neon, Elektra, Main, Cloar room, Beer point, Freshbar, balkony, toalety, několik přístupových bodů, crush.crack.
.Zdaleka ne celý objekt bývalých Elektrických podniků hlavního města vytvořil důmyslný prostor, který byl zároveň dvourozměrným dětským panákem nakresleným křídou z rubové strany chodníku, i organickým monstrem. Fosforeskující beton, rozkapané oči zamlžených chodeb a ostrý vír kouře a beatů protkaný efektními i vivisekčními lasery vyprovokovávaly neodhadnutelnou (mentální) peristaltiku. Vjemy vybuzené na maximum, neurologický pokus a přestavování klíčních kostí jako společenské mikádo. LEDs, heavy smoke, strobing visuals, site-specific, slow-juke, lot of lo-fi aesthetics. Collar Bone, Ziúr. Exit only. Není třeba mluvit o ideálním prostoru pro podobně dusivé letohrádky

Beat jako přežitek. Obraz jako nadžitek.
Ano, Legowelt se svým víceméně houseovým setem představoval vyboččččččrrrní z jinak techno-eklektického lajnapu, na druhou stranu kdopak by se zlobil po brutálním dvojbloku Roly Porter a Samuel Kerridge? pičmrrrd jebe klér fasz baszik papság függöny mögé kék vér říká medula oblongata Příjemně eskapistický program holandského dýžeje doprovázel Maďar BlurBoyz nervní střelbou laserových pojítek, stroboskopické synapse byly v kontinuu s Legoweltem nejblíže tomu, co mají rádi tradiční poživači opia a kopie. V rámci páteční noci byl house chilloutem. A jestli tento tandemový audiovizuál byl z těch odpočinkových, další způsobovaly objektivní ztrátu vědomí. /// Kniha by začínala těmito slovy: Na baru se doplňovala kyselina gama-aminomáselná, naředěná acetylcholinem a noradrenalinem, přirozené neurotransmitery se cedily z blikajících neurosítí... Lunchmeat festival představuje mimořádně hutný objem dat a vjemů, jehož zpracování vyžaduje osobní zaujetí i boj s vlastním tělem. Jednotlivé čivy jsou tak zahlceny, že chvilkové obrazy, do nichž mozek skládá krátké časové sekvence, se rozpadají ještě dříve, než stihnete prožít jejich případnou slast, přetrvává bolest z opakované ztráty dat a mentálního neukotvení, anebo rezignace na signál a jeho vyhodnocování. Navzdory všemu jedinci přivyklí jinak dennímu světlu a relativně pomalému pouličnímu pohybu se v nastalé synaptické bouři orientovali jako řádně domestikovaná zvěřina a spontánně reagovali na pohyb uzavřeného akvária, v němž zvuk a obraz splývaly v jedno.

Elektronický labyrint: od Rolyho Portera k Legowelt.
squaresquash.
Vyznat se v současné změti elektronických stylů a jednotlivých virálních výbojů je zhola nemožné, ale není to ani důležité. nahý běh v mokré vaně. Ozvěny znějí temně a retro je převlečené do zlého jsoucna. Retro představují nejrůznější experimentální tendence a surreo-dadaistická potřeba zmutovaná do nádorové nutnosti estetizace bez falešného úsvitu umění, uměleckého života nebo života vůbec. Semipermeabilní blána magnetofonových pásků prokluzuje kolem vybuzených field recordings, harsh noise olizuje poslední záchvěvy vokální melodie, postpunková bublanina se třese před raw technem, rozmontovaný dubstep osciluje do dávné industriální tmy, atmosférický ambient je napadán oslňujícími dronovými výbuchy. A změny, změny tempa, nálady, zvukového spektra jsou stejně tak protivné, jako lákavé, pocit toho, co lze křížit a za jakých podmínek se posunul za hranice známého. Za všeobecně nadšeného sdílení několikageneračního publika. Tam, kde už byl Ben Frost obnažený a Haxan Cloak hledal vyprávěcí syntax, tam Roly Porter teprve roztahuje prodlužovačku. Stovka subžánrových záchvěvů s větší mírou ticha v podání Objekta, hravé měření jazyka //proto-minimal wankstep, ambient gabba, acid wonk, shithouse, bass-core, trap-fish, pearl-noise, glitch-tattoo// je na druhé straně sítnice, když na té první tančí Samuel Kerridge ve stínu elektrického stožáru, který srší pochroumanou vzpomínkou na dojezdovou bolest první rave party i potřebou ovazovat zlomené končetiny skleněných tanečníků industriálním fáčem.

Chybové hlášky (mesh-mind) prý vykazoval Kerridgeův set, problémy s technikou, aparentní errory. Nebylo by cosi zvláštního na bezchybné bouři digitálního písku, který se proháněl vnitřnostmi starého komplexu? Chyba je nutnost, chyba je změna, chyba je improvizace a otevřený prostor očekávání, chyba je touha po ženě, dokonalá stejně jako nelidská Female_head.max, která se mění každým mrknutím oka. Chyba, stavební materiál. Dancefloor coby pláž pod povrchem ulice, Debord jako podomní prodavač postbinárního koksu.

A ve tmě za jeho očima, ozářené krví, stříbrné fosfeny kypí z okraje prostoru, hypnagogické obrazy trhavě míjejí kolem jako film sestavený z náhodných políček. Symboly, číslice, tváře, rozmazaná mandala vizuálních informací. Neuroelektronické mazanice ráje rychle zmizely nahrazeny jednoduchým kosočtvercem bílého světla. neuroquencer. subversivní kleofáš



Copy=Automatic.Multiply↑Organically.Copy≠Control.

Multiply↝(Multi)Play.Copy⇢Rigid. Multiply➚Acceleration.Copy

↺Duplication.Multiply↔Inspiration.



Info

Lunchmeat Festival 2016 14.10. 2016, bývalá budova Elektrických podniků, Praha

foto © Jan Rozsypal

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.