Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Vidět živě současnou orchestrální skladbu není úplně jednoduché. Samozřejmě: instrumentální, organizační a finanční náročnost v kombinaci s poměrně malou posluchačskou základnou často omezuje interpretaci moderních děl na komorní provedení. Ostravské dny ale vznikly i díky možnosti využívat orchestr a skladbám pro velké ansámbly bylo věnováno hned několik večerů s tím, že několik skladeb napsali autoři přímo na zakázku festivalu.

Rozptyl sahal od legend po mladé skladatele – kteří v takovém kontextu obstáli až překvapivě dobře. V New Yorku usazená akordeonistka, skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková zvolila ve skladbě s vypovídajícím názvem Environment náročnou konfiguraci dvou menších těles hrajících zády k sobě se sólisty uprostřed, kdy přes často jen dronující plochy prokapávalo napětí: partitury, pokud jsem viděl dobře, spíš jen naznačovaly, co hrát, a pulzující smyčce zněly náležitě syrově, což ještě umocňovaly frenetické party cimbálu a cembala. Vítková samotná doplňovala akordeonové vlny a bezeslovné zpěvy, které někdy záměrnou falší nebo prostou excentricitou opět zvyšovaly neklid v na povrchu přímočaré skladbě.

Dobré, vlastně překvapivě melodické byly i skladby Miro Tótha a Františka Chaloupky. Druhý jmenovaný napsal ucelený kus, který by víceméně zapadl k (post)minimalismem poučeným soundtrackům typu Rekviem za sen, přístupný, ale nikoli laciný. Tóthova Teorie absolutního smutku, vágně inspirovaná současnými migracemi, se blížila oratoriu a svoje téma nesla bez přehnaného patosu, zato s precizní instrumentací. Asi nejlepší z mladších autorů byl ale Jan Jirucha, který využil výhradně smyčce k lehké, vypointované skladbě, která neodmítala tradiční melodiku, ale zároveň se nepodřizovala standardním kompozičním formám.

Mezi klasiky pak dominoval Christian Wolff se rtuťovitou skladbou Invisible Terrain. Part skvělé houslistky Hany Kotkové se prolínal a kontrastoval s orchestrem, který hrál možná nejdynamičtější kompozici festivalu plnou odmlk a neustále se měnících témbrových konfigurací. Úžasná, osobitá barevná různost.

A samozřejmě tu byli i autoři kariérně někdy mezi těmito dvěma póly. Roland Dahinden napsal pozoruhodnou skladbu pro famózního klarinetistu Garetha Davise a pět perkusionistů, plnou ruchů, šumů a náznaků. Ana Sokolović v kompozici Evta spojovala současnou hudbu s balkánským folkem a výsledek se zařadil mezi nejsilnější místa festivalu, opět za přispění Hany Kotkové. Kombinace lidovek a „vysokého umění“ může dopadnout všelijak, tady ale organicky obohacovala obě složky: vzdáleně jsem si u spojení lehkých disharmonií a strhujících melodií vzpomněl na Kaiju Saariaho a Igora Stravinského.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis. Petr Kotík se v úvodu vyjádřil, že to bylo to nejšílenější, co Ostravské dny podnikly, a nebylo těžké uhádnout důvody. Xenakis je obecně náročný a tady šlo o koordinaci nelehkých partů šesti hráčů, kteří byli pro změnu rozesazení kolem publika. Výsledek byl ale svou kombinací tribální, rituální hypnotičnosti a ohromné komplexnosti naprosto strhující. Svou roli sehrálo to, že pro jednou zněla hudba opravdu nahlas, přelévání a vrstvení rytmů by ale bylo fascinující v jakékoli situaci. Spontánní a bouřlivé ovace vestoje potvrdily, že šlo o výjimečný zážitek nejen pro mě.

Zatímco pokusy s rytmickými nástroji v hlavním programu dopadly skvěle, v rámci Minimaratonu elektronické hudby, kde by se dalo rytmické hudby čekat ještě víc, to dopadlo tak nějak podivně. Neviděl jsem celý program, po předchozí Dlouhé noci to prostě nešlo, ale definice elektronické hudby tu působila jaksi arbitrárně. Co je elektronického na skladbách pro čtvrttónový klavír? Využití digitálních klavírů místo akustických samozřejmě vyžadovalo elekřinu a asi v principu šlo o legitimní interpretaci, její přínos byl ale sporný. A skladby Stevea Reicha využívají elektroniku, respektive pásky a digitální klavír, je ale přínosné je vzhledem k jejich známosti uvádět na festivalu radikální soudobé hudby? Odhlédněme od situace: Piano Phase, dva digitální klavíry s lehkým fázovým posunem, byly úchvatné.

„Elektroničtější“ Violin Phase a Different Trains ale stopa z pásky spíš rušila (což se mi u Reicha stalo i v minulosti). Pásmo Svobodná místa s texty Pavla Zajíčka pak působilo trochu archaicky: příjemné kytarové plochy na hranici hluku uvozovaly dost základní beaty, a tak se tato aktualizace českého undergroundového zvuku dostala jen někam do 90. let. Nakonec možná nejzajímavější byl brutální kontrast se „seriózním“ zbytkem programu. Přitom právě tady by vstup externího kurátora rozhodně mohl mít smysl: proč nevyzvat příště třeba Gin & Platonic, ať ukážou školeným muzikantům, jak – v dobrém i špatném – skutečně vypadá současná elektronika?