Články / Reporty

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Jan Starý | Články / Reporty | 24.08.2021

Vidět živě současnou orchestrální skladbu není úplně jednoduché. Samozřejmě: instrumentální, organizační a finanční náročnost v kombinaci s poměrně malou posluchačskou základnou často omezuje interpretaci moderních děl na komorní provedení. Ostravské dny ale vznikly i díky možnosti využívat orchestr a skladbám pro velké ansámbly bylo věnováno hned několik večerů s tím, že několik skladeb napsali autoři přímo na zakázku festivalu.

Rozptyl sahal od legend po mladé skladatele – kteří v takovém kontextu obstáli až překvapivě dobře. V New Yorku usazená akordeonistka, skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková zvolila ve skladbě s vypovídajícím názvem Environment náročnou konfiguraci dvou menších těles hrajících zády k sobě se sólisty uprostřed, kdy přes často jen dronující plochy prokapávalo napětí: partitury, pokud jsem viděl dobře, spíš jen naznačovaly, co hrát, a pulzující smyčce zněly náležitě syrově, což ještě umocňovaly frenetické party cimbálu a cembala. Vítková samotná doplňovala akordeonové vlny a bezeslovné zpěvy, které někdy záměrnou falší nebo prostou excentricitou opět zvyšovaly neklid v na povrchu přímočaré skladbě.

Dobré, vlastně překvapivě melodické byly i skladby Miro Tótha a Františka Chaloupky. Druhý jmenovaný napsal ucelený kus, který by víceméně zapadl k (post)minimalismem poučeným soundtrackům typu Rekviem za sen, přístupný, ale nikoli laciný. Tóthova Teorie absolutního smutku, vágně inspirovaná současnými migracemi, se blížila oratoriu a svoje téma nesla bez přehnaného patosu, zato s precizní instrumentací. Asi nejlepší z mladších autorů byl ale Jan Jirucha, který využil výhradně smyčce k lehké, vypointované skladbě, která neodmítala tradiční melodiku, ale zároveň se nepodřizovala standardním kompozičním formám.

Mezi klasiky pak dominoval Christian Wolff se rtuťovitou skladbou Invisible Terrain. Part skvělé houslistky Hany Kotkové se prolínal a kontrastoval s orchestrem, který hrál možná nejdynamičtější kompozici festivalu plnou odmlk a neustále se měnících témbrových konfigurací. Úžasná, osobitá barevná různost.

A samozřejmě tu byli i autoři kariérně někdy mezi těmito dvěma póly. Roland Dahinden napsal pozoruhodnou skladbu pro famózního klarinetistu Garetha Davise a pět perkusionistů, plnou ruchů, šumů a náznaků. Ana Sokolović v kompozici Evta spojovala současnou hudbu s balkánským folkem a výsledek se zařadil mezi nejsilnější místa festivalu, opět za přispění Hany Kotkové. Kombinace lidovek a „vysokého umění“ může dopadnout všelijak, tady ale organicky obohacovala obě složky: vzdáleně jsem si u spojení lehkých disharmonií a strhujících melodií vzpomněl na Kaiju Saariaho a Igora Stravinského.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis. Petr Kotík se v úvodu vyjádřil, že to bylo to nejšílenější, co Ostravské dny podnikly, a nebylo těžké uhádnout důvody. Xenakis je obecně náročný a tady šlo o koordinaci nelehkých partů šesti hráčů, kteří byli pro změnu rozesazení kolem publika. Výsledek byl ale svou kombinací tribální, rituální hypnotičnosti a ohromné komplexnosti naprosto strhující. Svou roli sehrálo to, že pro jednou zněla hudba opravdu nahlas, přelévání a vrstvení rytmů by ale bylo fascinující v jakékoli situaci. Spontánní a bouřlivé ovace vestoje potvrdily, že šlo o výjimečný zážitek nejen pro mě.

Zatímco pokusy s rytmickými nástroji v hlavním programu dopadly skvěle, v rámci Minimaratonu elektronické hudby, kde by se dalo rytmické hudby čekat ještě víc, to dopadlo tak nějak podivně. Neviděl jsem celý program, po předchozí Dlouhé noci to prostě nešlo, ale definice elektronické hudby tu působila jaksi arbitrárně. Co je elektronického na skladbách pro čtvrttónový klavír? Využití digitálních klavírů místo akustických samozřejmě vyžadovalo elekřinu a asi v principu šlo o legitimní interpretaci, její přínos byl ale sporný. A skladby Stevea Reicha využívají elektroniku, respektive pásky a digitální klavír, je ale přínosné je vzhledem k jejich známosti uvádět na festivalu radikální soudobé hudby? Odhlédněme od situace: Piano Phase, dva digitální klavíry s lehkým fázovým posunem, byly úchvatné.

„Elektroničtější“ Violin Phase a Different Trains ale stopa z pásky spíš rušila (což se mi u Reicha stalo i v minulosti). Pásmo Svobodná místa s texty Pavla Zajíčka pak působilo trochu archaicky: příjemné kytarové plochy na hranici hluku uvozovaly dost základní beaty, a tak se tato aktualizace českého undergroundového zvuku dostala jen někam do 90. let. Nakonec možná nejzajímavější byl brutální kontrast se „seriózním“ zbytkem programu. Přitom právě tady by vstup externího kurátora rozhodně mohl mít smysl: proč nevyzvat příště třeba Gin & Platonic, ať ukážou školeným muzikantům, jak – v dobrém i špatném – skutečně vypadá současná elektronika?

Info

Ostravské dny 2021
19.–28. 8. 2021 Ostrava

foto © se souhlasem Ostravského centra nové hudby

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace