Články / Reporty

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Jan Starý | Články / Reporty | 24.08.2021

Vidět živě současnou orchestrální skladbu není úplně jednoduché. Samozřejmě: instrumentální, organizační a finanční náročnost v kombinaci s poměrně malou posluchačskou základnou často omezuje interpretaci moderních děl na komorní provedení. Ostravské dny ale vznikly i díky možnosti využívat orchestr a skladbám pro velké ansámbly bylo věnováno hned několik večerů s tím, že několik skladeb napsali autoři přímo na zakázku festivalu.

Rozptyl sahal od legend po mladé skladatele – kteří v takovém kontextu obstáli až překvapivě dobře. V New Yorku usazená akordeonistka, skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková zvolila ve skladbě s vypovídajícím názvem Environment náročnou konfiguraci dvou menších těles hrajících zády k sobě se sólisty uprostřed, kdy přes často jen dronující plochy prokapávalo napětí: partitury, pokud jsem viděl dobře, spíš jen naznačovaly, co hrát, a pulzující smyčce zněly náležitě syrově, což ještě umocňovaly frenetické party cimbálu a cembala. Vítková samotná doplňovala akordeonové vlny a bezeslovné zpěvy, které někdy záměrnou falší nebo prostou excentricitou opět zvyšovaly neklid v na povrchu přímočaré skladbě.

Dobré, vlastně překvapivě melodické byly i skladby Miro Tótha a Františka Chaloupky. Druhý jmenovaný napsal ucelený kus, který by víceméně zapadl k (post)minimalismem poučeným soundtrackům typu Rekviem za sen, přístupný, ale nikoli laciný. Tóthova Teorie absolutního smutku, vágně inspirovaná současnými migracemi, se blížila oratoriu a svoje téma nesla bez přehnaného patosu, zato s precizní instrumentací. Asi nejlepší z mladších autorů byl ale Jan Jirucha, který využil výhradně smyčce k lehké, vypointované skladbě, která neodmítala tradiční melodiku, ale zároveň se nepodřizovala standardním kompozičním formám.

Mezi klasiky pak dominoval Christian Wolff se rtuťovitou skladbou Invisible Terrain. Part skvělé houslistky Hany Kotkové se prolínal a kontrastoval s orchestrem, který hrál možná nejdynamičtější kompozici festivalu plnou odmlk a neustále se měnících témbrových konfigurací. Úžasná, osobitá barevná různost.

A samozřejmě tu byli i autoři kariérně někdy mezi těmito dvěma póly. Roland Dahinden napsal pozoruhodnou skladbu pro famózního klarinetistu Garetha Davise a pět perkusionistů, plnou ruchů, šumů a náznaků. Ana Sokolović v kompozici Evta spojovala současnou hudbu s balkánským folkem a výsledek se zařadil mezi nejsilnější místa festivalu, opět za přispění Hany Kotkové. Kombinace lidovek a „vysokého umění“ může dopadnout všelijak, tady ale organicky obohacovala obě složky: vzdáleně jsem si u spojení lehkých disharmonií a strhujících melodií vzpomněl na Kaiju Saariaho a Igora Stravinského.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis. Petr Kotík se v úvodu vyjádřil, že to bylo to nejšílenější, co Ostravské dny podnikly, a nebylo těžké uhádnout důvody. Xenakis je obecně náročný a tady šlo o koordinaci nelehkých partů šesti hráčů, kteří byli pro změnu rozesazení kolem publika. Výsledek byl ale svou kombinací tribální, rituální hypnotičnosti a ohromné komplexnosti naprosto strhující. Svou roli sehrálo to, že pro jednou zněla hudba opravdu nahlas, přelévání a vrstvení rytmů by ale bylo fascinující v jakékoli situaci. Spontánní a bouřlivé ovace vestoje potvrdily, že šlo o výjimečný zážitek nejen pro mě.

Zatímco pokusy s rytmickými nástroji v hlavním programu dopadly skvěle, v rámci Minimaratonu elektronické hudby, kde by se dalo rytmické hudby čekat ještě víc, to dopadlo tak nějak podivně. Neviděl jsem celý program, po předchozí Dlouhé noci to prostě nešlo, ale definice elektronické hudby tu působila jaksi arbitrárně. Co je elektronického na skladbách pro čtvrttónový klavír? Využití digitálních klavírů místo akustických samozřejmě vyžadovalo elekřinu a asi v principu šlo o legitimní interpretaci, její přínos byl ale sporný. A skladby Stevea Reicha využívají elektroniku, respektive pásky a digitální klavír, je ale přínosné je vzhledem k jejich známosti uvádět na festivalu radikální soudobé hudby? Odhlédněme od situace: Piano Phase, dva digitální klavíry s lehkým fázovým posunem, byly úchvatné.

„Elektroničtější“ Violin Phase a Different Trains ale stopa z pásky spíš rušila (což se mi u Reicha stalo i v minulosti). Pásmo Svobodná místa s texty Pavla Zajíčka pak působilo trochu archaicky: příjemné kytarové plochy na hranici hluku uvozovaly dost základní beaty, a tak se tato aktualizace českého undergroundového zvuku dostala jen někam do 90. let. Nakonec možná nejzajímavější byl brutální kontrast se „seriózním“ zbytkem programu. Přitom právě tady by vstup externího kurátora rozhodně mohl mít smysl: proč nevyzvat příště třeba Gin & Platonic, ať ukážou školeným muzikantům, jak – v dobrém i špatném – skutečně vypadá současná elektronika?

Info

Ostravské dny 2021
19.–28. 8. 2021 Ostrava

foto © se souhlasem Ostravského centra nové hudby

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Woodkidovy podivuhodné příběhy

Veronika Mrázková 08.06.2022

Když pak nastoupil Woodkid s osmičkou hudebníků a přerušil několikaminutovou zvukovou ouverturu v záři tepajících červených bodovek, stačilo pár tónů hitovky Iron a bylo uvařeno.

Blues bez šťávy (Eric Clapton)

Jiří V. Matýsek 08.06.2022

Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Eric Clapton jako pára nad hrncem.

S příchutí železa (Einstürzende Neubaten)

Jiří V. Matýsek 01.06.2022

Jeviště jako železářství, zestárlé monstrum ze šrotiště. Na koncert Einstürzende Neubaten se čekalo dlouho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace