Úvod pro trpělivé (Colours of Ostrava 2023)

Hlavní vjem dne zachytím na příkladu Science Killer. Nečetla jsem předem anotaci, která hezky vystihla, že “v ozvěnách nekonečného reverbu snovou atmosféru občas čeří vrčící kytara…” Prostě jsem šla na novou brněnskou kytarovku, se kterou je poslech na dlouhé lokte. Vnadí, vnadí, vnadí a… vnadí. Provokovali mě, jenže songy bez vyústění, bez gradace, to je vlastně dost originální, že? Trpce jsem si uvědomila, že se chovám jako mileniálové u Lovce jelenů, a vyčkávala. A jen co jsem si vysnila, že by kytarové partě slušelo skočit v půli skladby na vyšší rychlost, šlápli do toho, tak ze 30 km/hod padesátka v obci. Ale i ta obec byla dlouhá, hodně dlouhá. Nakonec jsem byla odměněna. Náznak sóla bicích, rozvernější riffy, zlom dokonce už v půli rozlučkové… Jako když zažijete trojitou předehru, chytré!

Stejně dobré vyústění nemohu připsat Hanie Rani. Přestože nezaměnitelná polská skladatelka, pianistka a zpěvačka rozevřela aranže od intimních až po ty tanečními beaty lemované, nedokázala mě vtáhnout. Ani mi nevadilo, že se drobná postava, navíc při střídání kláves občas otočená zády k publiku, trochu ztrácí a nemám na co koukat. Ale při obměnách křehkého ambientu a hutné rytmiky jsem se neuměla zkraje festivalu adekvátně pohroužit. Přála bych si jí vidět v Gongu, ale zároveň rozhodně zvládá i velké publikum. Pozdrawiam!

Pro velké scény jsou dimenzovaní sympaťáci Garden City Movement, kterým patřila Liberty scéna po setmění. Ráda je poslouchám k vaření - může to být pro kapelu urážka? Věděla jsem, že si zaskotačím. Kuuupa světel, barev, hitů, ale po počátečním nadšení mi seplo - kloužeme po povrchu. Mezi chytlavé melodie se vkrádaly momenty nekonečných smyček, u kterých nedoceníte živou kapelu… Atmosféře nepřidalo, že se houfně migrovalo na hlavní scénu kvůli One Republic - během jejich koncertu byl zbytek areálu povážlivě opuštěný, jako by mě zapomněli po zavíračce.

Vyrovnání vah zahajovacího dne mohu přičíst N’Diaz a Tramhaus. Bretanští N’Diaz vyhráli loňský showcase v rámci Czech Music Crossroads a letos přijeli se stejnou, strhující vervou. Hybridní mix akustického seskupení, naspeedované trumpety se saxofonem a trans elektroniky působil jako živá voda. Díky!

Tramhaus pak uzavírali program Full Moon Stage a očekávání byla vysoko. Rotterdamská kapela bez debutové desky už má věhlas, který jim vyprodává zastávky po celé Evropě. A taky hodně kvalit, z nichž jedna okázale trčí nad ostatní - frontman Lukas Jansen. Samá ruka, samá noha, pavouk, co se očividně učil hýbat na klipech Mika Jaggera a pochytil všechno podstatné, včetně práce s koleny a mikrofonem. Postpunkový entertainer, kterého dokázal upozadit jen doprovodný, impozantní a děsuplný řev jedné z kytaristek. A když došlo na singl I Don’t Sweat a my se po velmi naléhavém zadání tančit rozhodli vyhovět, teprve vynikl jejich sarkastický humor. Obětovala jsem jim make-up, účes i kus boty a nelituju. Poslechněte si Make It Happen, tu kytarovou vyhrávku hodnou ověnčení, možná nabídnete i víc.

P.S.: Zatím jsem v rámci areálu nenaznala, že mají Coloursy zásadní jubileum. Při vzpomínce na svou dubnovou noční můru, kdy bylo při vstupu do Dolní oblasti všechno přeházené, jsem ráda za stálost rozvržení. Vždyť kdo by chtěl neustále studovat mapku? Nebo číst zdlouhavé vzdělávací panely o historii festivalu? Výročí se hodně omílalo, tak jsem zvědavá, jestli a čím si jej budu moci odlišit. Nějaké tipy?