V basových linkách Joy Division, v bicích Can? The Soft Moon.

Luis Vasquez začal před několika lety podomácku nahrávat skladby pro svůj intimní projekt The Soft Moon, aby dosáhl (podle svých slov) osobnějšího hudebního vyjádření. V souvislosti s posledním albem Zeros se již několikrát psalo o žánru neo-post-punk, což jako označení selhává, protože pouze odkazuje k segmentu minulosti, z něhož by měla Vasquezova tvorba čerpat, ale citace zdrojů je u desky Zeros nadbytečná.

Hudebně sice Vasquez vychází z tradice prvních experimentujících synth-punkových kapel jako Chrome a sám taky před úspěchem The Soft Moon hrál v punkových kapelách, ale zároveň veřejně přiznává, že se nesnažil udělat něco nového. Tím, že v basových linkách rozeznáváme Joy Division a v bicích Can, o nichž prohlásil, že je během skládání pro The Soft Moon hodně poslouchal, Vasqueze nijak nenachytáme a vlastně nám to nepomůže nic pochopit.

Zeros je sice nostalgické a poněkud temné album, ale má to svoje důvody. The Soft Moon mělo být pro Vasqueze hudební reminiscencí na vlastní minulost – vyjádřil se v tom smyslu, že chtěl najít člověka, kterým kdysi byl, a temné depresivní aranžmá, které kolem toho vzniklo, je jen přirozeným vedlejším produktem.

Zeros není zrovna příjemné poslouchání. Jednoduché melodie, které si vystačí s dvěma až třemi tóny a oktávou, jsou vykompenzovány hloubkou aranžmá a neuvěřitelně intenzivní atmosférou: úvodní apokalyptická skladba It Ends končí rytmem imitujícím tlukot srdce, což je jen pauza na nadechnutí. Typické jsou ocelově duté zvuky basy, které připomínají kovové didgeridoo, a vokály hnané přes delay s rozpětím od šeptání až po výkřiky. Titulní skladba Zeros ukazuje, jak významnou roli tady hraje rytmus – místo melodie jsou vrstveny bicí a úderné samply. Snad jediná skladba, kde je melodie významnější než rytmus, je Lost Years – kromě tanečního konce.

Zpočátku jsem měl z desky dojem, že se mě snaží uvést do jakéhosi podzimního robotického pralesa, kde bytosti stvořené z tranzistorových rádií rituálně dupou kolem jeskyně, ale postupně mi začalo docházet, že to není pravda, že Vasquez ani nepotřebuje, aby se mi jeho hudba líbila. Je to despotické a klaustrofobní, protože to dělal sám a protože já do jeho hermetické intimity nepatřím.

Nerad bych ovšem Zeros přechválil. Přes veškerou snahu mi album časem připadá monotónní, postrádá emoční rozsah. Poslední skladba ƨbnƎ ƚI je přesným opakem na počátku zvěstovaného konce a možná naznačuje, že Vasquez časem najde ve své minulosti i něco obsáhlejšího.