V erupcích hněvu a zoufalství (Drom/Tengri)

Liberečtí Drom se přede dvěma lety velmi výrazně zapsali do výročních žánrových žebříčků s albem Tady Bůh není! Očekávání nové desky jsou proto vysoko a liberecká formace rozhodně nespěchá. Alespoň ale posluchačům krátí čas vydáváním splitů se spřízněnými kapelami: Ještě na konci roku 2018 to byl temný drogový rauš Fullmoon Alchemy Narcotic Sessions s Blues for the Redsun, letos do ruda zbarvený vinyl UR, jehož opačná strana patří postrockovým Tengri.

Drom se netají tím, že jejich polovina je prvním vykročením k novému materiálu, prvotním průzkumem možných cest. Dvojice skladeb Jsi světlo / Tak neboj a Potomci vědění už svým názvem míří do abstraktnějších rovin, než představoval předešlý pohled na romský holokaust. Tomuto posunu „do vyšších sfér“ odpovídá forma – lament nad nedostupnou milovanou bytostí se rázem mění v kázání o nutném odklonu od pozemského k mystickému. Druhý kus pak vnáší na scénu temnotu, která nedílně prochází každým, byť sebesvětlejším okamžikem. „Z lásky k sobě / Kříž a hřeby / Z cizí krve / Mamon pro všechny,“ křičí Drom a rozbouřené sonické vody jim dávají za pravdu. Ačkoliv hudba nezrychluje a drží se spíše v poklidných středních tempech, jistota je jen zdánlivá. Neustále totiž pod nimi tepe spodní proud nestálosti a znepokojení, jež v těch správných momentech vyvěrá na povrch v erupcích hněvu a zoufalství.

Tengri svůj příspěvek vybrali z archivu. Jejich do sebe zaklesnutá a nedělitelná dvojice písní Buďme jako voda, která všechno očistí a Buďme jako země, která všechno vydrží se nese v postrockovém duchu. Doplňuje ho, pro kapelu premiérově, křičený vokál. Tengri to bezesporu mysleli dobře, ale ve své obtížné srozumitelnosti působí spíš nadbytečně. Hudba se pohybuje od frenetických, nátlakových pasáží přes škobrtavé, nepravidelné riffy až k tragicky znějícím houslovým melodiím. A v tom je dostatek emocí, není potřeba si pomáhat křikem. Rovněž je trochu škoda, že dvojskladba spíše jen plyne a postupně vyšumí, než aby měla zajímavější vnitřní vývoj. Bloky, z nichž Tengri staví svou hudbu, jsou skvělé, propojení však poněkud vratké. Téhle zdi schází malta.

Ještě že je tu emoční pojivo, které dává řád oběma stranám vinylu. Ty tvoří pevný celek, kterým se vine temná, až zoufalá linka. Ale není to beznaděj. Vzdát se, nechat svět, aby se utopil v tom špatném, co v lidech je? Nikdy. Ze zoufalství může vzejít hněv.