Články / Sloupky/Blogy

V New Yorku #3: Kishi Bashi, Dracula a Phil Glass

V New Yorku #3: Kishi Bashi, Dracula a Phil Glass

Jakub Hudák | Články / Sloupky/Blogy | 24.07.2013

Celebrate Brooklyn je eklektický multižánrový festival, v jehož programu si podávají ruce popaři Barenaked Ladies s Robertem Plantem a triumfálně faustovským Beckem. Ale to je jen ta placená část, lákadlo Celebrate Brooklyn totiž spočívá v tom, že je z větší části zdarma. Což je dobře, protože například lístky na Belle and Sebastian s Yo La Tengo v zádech stály něco přes čtyřicet dolarů – k tomu připočtěte pivo za sedm až devět dolarů, misku veganské biokaše za šest a bude vám smutno celou noc.

O to víc jsme byli překvapení, když jsme zjistili, že možná uvidíme Philipa Glasse naživo a zdarma. Když se řekne moderní klasika (a přenesete se přes to, jak hloupě to zní), napadne hodně lidí právě minimalista Glass. Z programu nebylo jasné, jestli skutečně vystoupí Glass nebo jestli budou jen pouštět jeho soundtrack k Draculovi anebo bude soundtrack hrát Kishi Bashi na housle, takže jsme byli trochu otrávení, protože Kishi Bashi zas taková výhra není.

Do Prospect Parku, kde festival probíhal, jsme dorazili o dost dřív, než bylo potřeba, protože jsme očekávali frontu ještě dlouho před otvíračkou, ale nakonec se začala formovat asi tak půl hodiny před, takže jsme měli čas obdivovat kosmopolitní multikulturalismus newyorského sobotního odpoledne. V Prospect Parku je veřejnosti zřejmě povoleno grilovat a pokud mi například cesta metrem na Manhattanu sugeruje pocit jakési bezbřehé mono-etnicity, tak rodinné grilovačky demarkují etnický původ dokonale. Černoši si pouští rap, Latinoameričani taky (ale s častějším užitím slova „pendejo“) a běloši si nepouští nic. Asiati negrilují.

Cestou zpátky k festivalové ohradě jsme zaslechli něco málo z Bashiho zvukové zkoušky. Před vstupem už se tvořila dlouhá řada, ale po chvíli jsme se dozvěděli, že existuje ještě jeden vchod a tam je prý fronta mnohem delší. Festival měl být sice zdarma, ale je těžké nic nezaplatit, když musí každý projít kolem slečny s cedulí, která žádá aspoň tři dolary. Oproti ostatním vystoupením byla tentokrát VIP zóna (běžně v nejpřednějších řadách) posunuta o něco výše k projektoru, takže jsme si mohli sednout přímo před pódium.

Kishiho Bashiho předci byli zřejmě Japonci, ale on sám se narodil v Seattlu, což je určitá hudební predestinace. Jeho vystoupení bylo velice energické, postavené na riskantním loopování a hudebně připomínalo DVA, jen zrovna v loopovací technice trochu pokulhávalo. Při vrstvení smyček člověk vždycky riskuje, že v přidávání nových a nových témat zadusí původní melodii a rytmus nepřehledným shlukem tónů, což se občas stávalo. Bashiho oblíbené řešení bylo zrychlit smyčku do šmoulích otáček.

Po výbušném houslistovi přišel na řadu Philip Glass se svým pětičlenným ansámblem (a dirigentem). Způsobile nastoupili do provizorního orchestřiště pod plátnem a spustili s prvními okamžiky Draculy. Film samotný už je dnes většině lidí k smíchu: teatrální vystupování, bolestně protahovaná gesta a Béla Lugosi jako nápadně zvrhlý maniak („Nikdy nepiji... Víno!“), ale Glassův soundtrack bere toto na vědomí jen minimálně. Takřka celá skladba si vystačí jen s jedním tématem, vyzdvihujícím kolabující napětí snímku, a se skvěle rytmizovanými pomlkami, upozorňujícími na důležité momenty dialogu. Philip Glass, stejně nenápadně jako přišel, po skončení filmu také zmizel, profesionálně zádumčivý, schovaný za zbytkem ansámblu.

Info

Cele brate Brooklyn
13. 7. 2013, Prospect Park, New York (usa)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace