Články / Reporty

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 15.11.2012

Od prvního tónu jsem věděla jedno: napsat o tomhle koncertu text, který nebude obsahovat jen nadšené kvíkání a vzdychání, bude sakra těžký. Vezměme to od začátku. Hugo Race jako jeden ze zakládajících členů kapely The Bad Seeds. První kvík. Dokonale podzimní album We Never Had Control, které Hugo Race nahrál společně s Fatalists. Druhé kvík. Dvě kytary, basa a bicí, na které se ale hraje taky plastovými lahvemi, jehlicemi a různými udělátky, které jsem nebyla s to identifikovat. Třetí kvík. Vysoký, hubený, už lehce opotřebovaný Hugo Race se sametovým hlasem. Mám pokračovat?

Kdyby každá jeho píseň nebyla tak dobrá, jeden by si řekl, že Hugo Race musí být stroj. To, co jiní (nepočítám-li maniaky typu Jack White) nahrají za pět let a ještě si pak musí brát pauzu na zotavení, zvládá Hugo Race za rok. Projektů má rozehraných hned několik, kromě True Spirit, které jste s ním mohli v Praze slyšet nejčastěji, nedávno nahrával s africkými Tamikrest v Mali. Do pražského Jazz Docku pak dorazil s italskou skupinou, která je „přes den Sacri Cuori a v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři.“

Denní Sacri Cuori odstartovali večer. Svým „italiano“ stylem nasadili laťku velmi vysoko. A to mě s výjimkou maximálně Dirty Three kapely bez zpěváka moc dlouho v bdělém stavu neudrží. Stereotyp o uřvaných Italech je v mé mysli taky pevně přítomen, takže to, co pak předvedli, bylo příjemným překvapením. Kombinace bluesu, rocku a hudby, kterou slyšeli jako malí kluci od svých příbuzných, uchu Středoevropana možná lehce připomínala mexické melodie. Hráli zhruba půl hodiny, tudíž naprosto ideální – nezačali jste se nudit, konec pěkně v nejlepším a emocionální buňky nastavené na Huga Race.

Jeho hlas se k tomu kytarovému řádění připojil v pravou chvíli. Koncert odstartovali první písní z alba We Never Had Control – Dopefiends. Stejně tak jako je tahle píseň zjevením na desce, hodila se i na úderný začátek. A už při druhé No Stereotype jste začali litovat toho, že sedíte v plastových židlích u stolu. Podupávání a poťukávání zachvělo nejednu sklenku. To bylo vlastně jediné, co se mi necelém koncertě nepozdávalo – prostor. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, kde jinde by Hugo Race zapadl lépe, nic jsem nevymyslela. Navíc Jazz Dock už jednou fatalistický koncert absolvoval, takže Hugo Race by se sem asi nevracel, kdyby nebyl spokojen.

Ve chvíli, kdy jsem zahnala poslední pochybovačné myšlenky, mohla jsem se soustředit jen na něj. Zcela nespravedlivě, neb ostatní z kapely patří mezi ty nejlepší mistry ve svém oboru, na sebe strhával pozornost právě jen on. Elegantní ve svém saku s šálou, a přece se proměňující v rockera, kterého zajímá jen vlastní kytara. Pozorovat jeho plné soustředění a to, jak mu občas proběhl úsměv po tváři, prozrazující, že je na pokraji jiného světa. Písně o běsech, které v sobě má každý a které se snažíme potlačovat, ale které stejně jednou vyjdou na povrch a mění se v noční můry. To, co mě dovádí k naprosto nekritickému nadšení, totiž kombinace ostře rychlých a syrových melodií společně s křehkými slovy, se v úterý Jazz Docku stalo realitou.

Obavy, že se někde nebudu chytat, jak se tak hezky říká, vyšuměly do prázdna. Fanoušci Raceovy tvorby s True Spirit, např. alba 53rd State, jsou možná aktuálním posunem lehce zklamáni, k čemuž může přispívat i další letošní nahrávka nazvaná No But It’s True – jsou to sice písně o lásce, ale většina z nich se vymanila z atmosféry zdlouhavých a tesklivých melodií a obula si pořádné koně. Pro pražské diváky to byla patrně ta správná poloha, protože si Huga Race s jeho Fatalists vytleskali hned dvakrát. A on nadšeně přidával. Poslední píseň pak zahrál sám. A sálem se rozezněla tradiční americká folková píseň: „In the pines, in the pines, where the sun never shine, I will shiver the whole night through...“ Čím tenhle člověk ještě překvapí?

Info

Hugo Race & Fatalists (aus + ita)
13. 11. 2012, Jazz Dock, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?