Články / Reporty

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 15.11.2012

Od prvního tónu jsem věděla jedno: napsat o tomhle koncertu text, který nebude obsahovat jen nadšené kvíkání a vzdychání, bude sakra těžký. Vezměme to od začátku. Hugo Race jako jeden ze zakládajících členů kapely The Bad Seeds. První kvík. Dokonale podzimní album We Never Had Control, které Hugo Race nahrál společně s Fatalists. Druhé kvík. Dvě kytary, basa a bicí, na které se ale hraje taky plastovými lahvemi, jehlicemi a různými udělátky, které jsem nebyla s to identifikovat. Třetí kvík. Vysoký, hubený, už lehce opotřebovaný Hugo Race se sametovým hlasem. Mám pokračovat?

Kdyby každá jeho píseň nebyla tak dobrá, jeden by si řekl, že Hugo Race musí být stroj. To, co jiní (nepočítám-li maniaky typu Jack White) nahrají za pět let a ještě si pak musí brát pauzu na zotavení, zvládá Hugo Race za rok. Projektů má rozehraných hned několik, kromě True Spirit, které jste s ním mohli v Praze slyšet nejčastěji, nedávno nahrával s africkými Tamikrest v Mali. Do pražského Jazz Docku pak dorazil s italskou skupinou, která je „přes den Sacri Cuori a v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři.“

Denní Sacri Cuori odstartovali večer. Svým „italiano“ stylem nasadili laťku velmi vysoko. A to mě s výjimkou maximálně Dirty Three kapely bez zpěváka moc dlouho v bdělém stavu neudrží. Stereotyp o uřvaných Italech je v mé mysli taky pevně přítomen, takže to, co pak předvedli, bylo příjemným překvapením. Kombinace bluesu, rocku a hudby, kterou slyšeli jako malí kluci od svých příbuzných, uchu Středoevropana možná lehce připomínala mexické melodie. Hráli zhruba půl hodiny, tudíž naprosto ideální – nezačali jste se nudit, konec pěkně v nejlepším a emocionální buňky nastavené na Huga Race.

Jeho hlas se k tomu kytarovému řádění připojil v pravou chvíli. Koncert odstartovali první písní z alba We Never Had Control – Dopefiends. Stejně tak jako je tahle píseň zjevením na desce, hodila se i na úderný začátek. A už při druhé No Stereotype jste začali litovat toho, že sedíte v plastových židlích u stolu. Podupávání a poťukávání zachvělo nejednu sklenku. To bylo vlastně jediné, co se mi necelém koncertě nepozdávalo – prostor. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, kde jinde by Hugo Race zapadl lépe, nic jsem nevymyslela. Navíc Jazz Dock už jednou fatalistický koncert absolvoval, takže Hugo Race by se sem asi nevracel, kdyby nebyl spokojen.

Ve chvíli, kdy jsem zahnala poslední pochybovačné myšlenky, mohla jsem se soustředit jen na něj. Zcela nespravedlivě, neb ostatní z kapely patří mezi ty nejlepší mistry ve svém oboru, na sebe strhával pozornost právě jen on. Elegantní ve svém saku s šálou, a přece se proměňující v rockera, kterého zajímá jen vlastní kytara. Pozorovat jeho plné soustředění a to, jak mu občas proběhl úsměv po tváři, prozrazující, že je na pokraji jiného světa. Písně o běsech, které v sobě má každý a které se snažíme potlačovat, ale které stejně jednou vyjdou na povrch a mění se v noční můry. To, co mě dovádí k naprosto nekritickému nadšení, totiž kombinace ostře rychlých a syrových melodií společně s křehkými slovy, se v úterý Jazz Docku stalo realitou.

Obavy, že se někde nebudu chytat, jak se tak hezky říká, vyšuměly do prázdna. Fanoušci Raceovy tvorby s True Spirit, např. alba 53rd State, jsou možná aktuálním posunem lehce zklamáni, k čemuž může přispívat i další letošní nahrávka nazvaná No But It’s True – jsou to sice písně o lásce, ale většina z nich se vymanila z atmosféry zdlouhavých a tesklivých melodií a obula si pořádné koně. Pro pražské diváky to byla patrně ta správná poloha, protože si Huga Race s jeho Fatalists vytleskali hned dvakrát. A on nadšeně přidával. Poslední píseň pak zahrál sám. A sálem se rozezněla tradiční americká folková píseň: „In the pines, in the pines, where the sun never shine, I will shiver the whole night through...“ Čím tenhle člověk ještě překvapí?

Info

Hugo Race & Fatalists (aus + ita)
13. 11. 2012, Jazz Dock, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.