V Planu B se hrálo k MDŽ (Kall, Leto a ostatní)

Ostravský Plan B je útulná špeluňka a plakát sliboval pět zajímavých jmen. Příjezd po půl deváté se sice ukázal být naivně předčasným, ale s „Radkem“ na čepu a roztodivným osazenstvem na baru nešlo o nic, co by člověku mělo kazit náladu. Spěchat nebylo kam, lidi se trousili jen pozvolna. Vlezné odstupňoval pořadatel do tří dobrovolných kategorií a každou příslušnici něžného pohlaví navíc obdaroval listem papíru s nakreslenou květinou, prý k MDŽ. Milé.

Skoromístním Zapalmne (Frýdek-Místek) se na scénu moc nechtělo. Nedivím se, před poloprázdnou hospodou se hraje blbě a kapacitní možnosti skýtaly ještě před půl desátou značné rezervy. Temná, skoro až magická kytara se smyčcem (!) a spoustou krabiček, k tomu démonická básnířka s xylofonem upevněným na basách od lahváčů a navrch rozházená hromada papírů s texty. Soustředěnému projevu nescházela naléhavost, nasupená šamanka recitovala procítěně, chvílemi téměř křičela své „pornokomické“ šansony o „lobotomickém koitu“. Uštěpačný chlapík na baru se dožadoval něčeho veselého, zvukař se věnoval fotbálku a okolní opilecký halas vytvářel zvukům z pódia nepříjemně rušivou protiváhu. Ani Patti Smith nezačínala v CBGB idylicky.

„Tak my jsme Leto a jdeme na to.“ Na tuhle dvojici z Olomouce jsem byl obzvlášť zvědavý, naštěstí jim patálie s natankovanou naftou do benzínového motoru přivodila jen menší zpoždění. Bosse a sekretářku jsem si zamiloval a paralelní projekt Indoše a Palmy se nakonec vybarvil jako víc než jen pouhá kratochvilná bokovka, byť je na koncertech zpočátku provázela smůla. Od vydání splitka s l'homme approximatif (ano, Orel z Planet) udělala tahle svérázná dvojka naživo velký skok dopředu. Výrazně mocnější zvuk, sebejistý projev. Bezmála orchestrální kytarová ekvilibristika připomněla Radima Hladíka, klávesky se pustily do synťákově laděných vod, kterými ve svých filmech v 80. letech s oblibou křižoval sám John Carpenter. Konečně se pod pódium dostavila alespoň hrstka nadšenců, i když šlo převážně o členy dalších kapel. Nejvíc zapařil družný bezdomovec v modré péřovce.

Chvíli na to už se hlásilo o slovo duo táborských separatistů z Nod Nod, vystupující pod značkou Kall. Veroničin hlas, neuvěřitelně jasný a silný, obklopoval magický závoj Davidovy kytarové symfonie. Poblikávající pedalboard budil úctu a zvuk byl přímo úměrný počtu mašinek. I přes technické problémy a několikeré zapískání (muž za pultem skutečně neměl svůj den) byl výsledný dojem intenzivní a evokoval domácí ekvivalent slavných The Kills. Křepčícího bezdomovce doplnila na několik songů rozměrná snědá žena s cigaretou. Lehce bizarní figurky v sobě našly zalíbení a podmanily si parket, z druhého konce podniku se občas ozval spokojený štěkot.

Atmosférické zaklínače Kall vystřídali Odeur de Bejbiš. Partnerská dvojice tvořená něžnou Odeur de Violettes a bubeníkem z Murky Ajar si nejprve postavila na dece pod pódiem svou vlastní stage a ve složení kytara plus bicí, resp. kytara plus kytara představila skočný, punkrockový set říznutý postgrungeovou garáží. Bejbišovo páčo lítalo ze strany na stranu, Odeur vřískala od srdce a od plic, jen sem tam kmitla nevraživým pohledem. Tady se ale na nějakou tu notu nehledí. Lidí měli sice nejvíc, i tak byla návštěva na sobotu večer ostudná. Marius Konvoj příště, došla energie.