Články / Reporty

V první linii (Algiers)

V první linii (Algiers)

Akana | Články / Reporty | 18.02.2019

Jak poznáme víkendové revolucionáře od těch, kteří to skutečně myslí vážně? Třeba tak, že ti druzí nenadělají tolik keců okolo. Namísto často otravných a mělkých agitací zaplevelujících prostor mezi písněmi na koncertech mnoha „angažovaných“ kolegů, Algiers všechny svoje výzvy a prohlášení pěchují pouze do hudby, a to jak verbálně, tak emocionálně. Tady se jde rovnou na věc, na stanovišti v první bojové linii už není čas rozdávat letáky. Ani návodné burcující projekce nejsou potřeba, jen strohý, barvy měnící nápis Algiers nad pódiem a hesla „I'm not the pig“ a „Power to the people“ po jeho stranách, zbytek je na divákovi. Ber, nebo nech být. Ale nakonec si stejně něco vezmete, protože zanícení Franklina Jamese Fishera, Ryana Mahana, Leeho Tescheho a Matta Tonga je takřka hmatatelné. Napětí a naléhavost v každé minutě nepřipouštějí lhostejnou odezvu. Můžete být tak jako já, a priori nedůvěřiví ke všem manifestům o boji za „naši věc“, ale Algiers vás donutí přinejmenším naslouchat a zamyslet se. Tedy spíš až když je po všem, protože sonický nápor je stejně drtivý a nekompromisní jako ten ideový.

Jakkoli byl předloňský koncert na Sedmičce jedinečný, většině tehdejších diváků odepřel vizuální kontakt s kapelou. Jenže vidět atlantské kvarteto při práci je ještě o třídu větší zážitek, je to skoro jako vyjít ven z Platónovy jeskyně. Absolutní odevzdání se hudbě, spontánnost i soustředění, intenzivní pocit, že každý okamžik je důležitý, to všechno se do mozku vpíjí nejen ušima ale i skrze sítnici. Franklin James Fisher teď s vousy a šátkem kolem čela trochu připomíná Jimiho Hendrixe, pódium ovládá se stejně zuřivým zápalem, ale dokáže být i uvolněný, v řídkých chvilkách, kdy se obrací k publiku, působí skoro ostýchavě. S dokonalým soulovým feelingem hřímá do mikrofonu, vzápětí se schoulí nad klávesami, pohrává si se smyčkami, jindy extaticky buší tamburínou do podlahy. Se stejnou autoritou občas vezme do ruky kytaru, ale přes ní je tu především Lee Tesche. A často je to velmi hlasitá práce. Zvukové stěny, feedbacky, hra smyčcem i dekonstrukce nástroje a to ještě stíhá podpořit bubeníka nějakou tou ránou do činelu. Tong je v kapele služebně nejmladší a nejméně nápadný, přesto nepostradatelný v bravurním propojení živočišného bušení s naprogramovanými beaty. Elektroniku stejně jako baskytaru má na levé straně pódia pod palcem Ryan Mahan a od začátku to rozjíždí ze všech nejvíc, s pohybovými kreacemi připomínajícími jakousi epileptickou variantu taj-či.

fotogalerie z koncertu zde

Algiers mají na kontě dvě skvělé desky, třetí se chystá (několik ochutnávek zaznělo i v Lucerně). Ale v živém provedení je všechno z nich několikanásobně intenzivnější, vyostřenější i proměnlivější. Algiers si se svými skladbami hrají, mění jejich kontury, ladí nálady, ohledávají jejich možnosti. Výsledkem je neuvěřitelně komplexní (ale nedefinitviní) hudební útvar rušící hranice mezi soulem, punkem, jazzem, noisem nebo elektronikou. Existují koncertní události, které se staly legendou překonávající čas. James Brown, MC5, The Clash... A najednou tu stojíte s pocitem, že jste právě svědky něčeho podobně zásadního. Aktuálního i nadčasového. Hudba Algiers žhne, pohlcuje i sálá. Je jako dobrý sex: v tu chvíli na ničem jiném nezáleží. Protože celý vesmír je teď tady.

Info

Algiers (us)
16. 2. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.