Články / Offtopic / / Přežít

V pyžámku s kočičkami (den třetí)

V pyžámku s kočičkami (den třetí)

redakce | Články / Offtopic / / Přežít | 16.06.2013

Dance Tent – poslední scéna, o které jsem se nezmínil. Myšlenka jasná, malý stan, v něm DJ, který hraje, ale nevidí na publikum. Booknout jako DJ se mohl kdokoliv: já, ty, on, ona, ono, kapely, crew. Místní milují hlavně hip hop a r’n’b, soudě podle triček i punk a indie rock na všemožný způsob, párty a tanec – strašně legrační, tančí všichni, zpívají u toho, roztomilé. Oni jsou vůbec takoví tuli tuli. Mnohokrát jsem do někoho napálil nebo mu krutě přišlápl nohu, ale s úsměvem se mi omlouvali oni. Nejvíce zrelaxované a nejméně agresivní publikum, žádný konflikt. I když přecházejí mezi scénami, v klidu se zastaví a začnou něco řešit. Přestože do sebe lili litry chlastu a všude smrděla tráva. Takhle třeba sedím v Renegade, všichni si tam tanečkují, hopsají po nafukovací velrybě a jsou čilí, jako by právě vstali. Ale je neděle, poslední den festivalu a pět hodin ráno, tedy vlastně pondělí. Žádné polospící existence zmožené vším možným – také jedinečnost. A ta disciplína! Ve čtyři ráno v sobotu projel kolem Tentu Maor na čtyřkolce a asi vyhodil pojistky, kiwáci si bez nadávek dali jeden akustický hiphopový taneček, zazpívali si, zahopsali, navlékli na pyžámka další pyžámka a spořádaně odešli do hajan. Kouzelné. Jen jedna slečna po cestě „brblala“, že tento fetival je jak komunistická Čína. Haha. Teď vás jistě napadne, že byli jednoduše zfetovaní. Vše je možné, ostatně bavil jsem se s jedním hošanem, který byl na acidu. Tráva smrděla všude, ale také abstinenti, vegani a tak. Kiwani prostě milují párty a tanec.

V neděli jsem začal na australských Superstar. Mimochodem – ve stanu začalo být skutečně teplo až kolem desáté, neb kolem byly kopce. Když jsem dorazil k Journey Stage, Sarah Mary Chadwick tam rozsekávala publikum slow emocorem. Někde jsem četl, že kiwandy jsou nejvíc promiskuitní ženy na světě, tak jsem zkoumal tváře v publiku. Hmm, nevím, média suck! Mt. Eerie vytáhl dvanáctistrunku a opět bylo neuvěřitelné, co za zvuky na té kytaře vytvářel. A přitom tak tichá, intimní záležitost. Já mu celý koncert koukal na zadek (víte, jak to myslím), bylo úžasné sledovat dva mladé a hezké hošany, kteří byli z koncertu úplně unešeni, zpívali si pro sebe všechny texty, usmívali se ve stavu blaženosti a zajíkali se nadšením u každého nově začínajícího songu, totální radost z hudby. Prostě paráda. A když skončil, nastala nejméně minuta totálního ticha, jen cvrčci z buše. Pauzu utnulo jemné brnknutí o struny – Phil byl evidentně dojatý. Zvláštní týpek, uzavřený do svého světa.

Přímo z pole nastoupil v teplákách, kanadách a roztrhaném špinavém triku Oscar Key Sung, emotivní r’n’b projekt s prvky soulu a chorálu. Hezké. Publikum ho odměňovalo potleskem a Oscar měl blízko k slzám. Ten den ještě zahrál na Forest scéně s Martinem – experimentální r’n’b pop, a jako DJs byli v pondělí ráno na Renegade výborní, nejlepší funky šou, a to funky nesnáším. Potom zpátky na Journey experimentálně popová Scraps a scénu definitivně uzavřela černoška Estere. Čekal mě popový pokustón Grayson Gilmour na Forest a Electric Fence s desetiletým bubeníkem a zpěvákem na Lagoon. Bubeníček měl právě narozky, tak mu publikum zazpívalo happy birthday a hop, hop, hop. Mně se jejich hudba nelíbila, ale divil jsem se, co umí v deseti letech a jaký underground ze sebe chrlí. Všeobecně jsem byl muzikálností lokálních kapel a hudebníků překvapený. Obvykle hrál každý v několika skupinách a pak si ještě vystřihl DJ set. Zdálo se mi, že oproti české scéně tu mezi muzikanty funguje větší vzájemná podpora, nebo lépe řečeno: publikum tvořili muzikanti a kamarádi.

Klasickým příkladem může být týpek z Audio Tears: v pátek EBM, v neděli primitivní surový rock’n’roll. Per Purpose, Carb on Carb ani Psychic Maps jsem neviděl, na chvíli jsem se zastavil na Mean Girls a už jsem si šel vysedět místo na Forest na Sleep ∞ Over, kde už dřepěla zhulená mládež a vedla řeči, kterým jsem naštěstí moc nerozuměl, jen bylo vtipné, jak je tam umravňovala stejně zhulená dívčina, what are you talking about, so silly a tak. Po začátku se všichni začli cpát dopředu, ale vzhledem k tomu, že se na mě mačkala zejména hezká děvčata, žádná stížnost. Samotný koncert byl snad ještě lepší, hudba mi vibrovala srdcem (jaký to kýč), na úvod vypomohl s dvěma písněmi na kytaru Mt. Eerie, asi jako revanš, a při posledním songu naskákali všichni, co se tam vešli, na podium. Já měl naplánovaný crowdsurfing, naznačil jsem, ale týpek, co stál nejblíž, se netvářil. Týpkovi jsem říkal, že jsem si chtěl hopsnout, a on, že to tušil a proč zrovna já, že prý si můžu hopsnout na Die!Die!Die!, tak jo.

Po show jsem si šel pokecat se Stefanií, která byla očividně v extázi, říkal jsem jí o Creepy Teepee, že by ráda přijela a tak, uvidíme, docela jsme se „skamarádili“. Místní rave-punkoví prominenti Die!Die!Die! spustili na Big takovou šou, jakou jsem nezažil. Už když jsem přicházel, viděl jsem malý ohňostroj, který byl snad přímo v publiku, před podiem měli kotel, hopskali si prakticky všichni a ti, co ne, fotili, točili. Kytarista v černé kápi, podium bylo obsypané lidmi, skotačícími na reprobednách a stožárech, jel divoký stage diving, pogo, byť kiwandisticky neagresivní, bylo mohutné a takový počet brejlovců jsem v kotli nikdá neviděl! Ale!, viděl jsem kluky a možná i holky, kteří šli dozadu za podium, rozbíhali se plnou silou a skákali do publika klidně s flaškou vodky v ruce. (Mimochodem, na spoustě festivalů je stage diving a crowd surfing zakázaný kvůli bezpečnosti.) Což vyžaduje obrovskou důvěru jak člověka, který skáče, že mu dole „necuknou“, tak člověka, který ho chytá – že ho třebas tou flaškou nepřizabije. Fungovalo to jako jeden organismus. Svoboda. Ostatně jediné pravidlo, které festival má, je Don’t be a dick! – nic víc. (A dick je ten, kdo po sobě nechává bordel, naváží se do ostatních, ruší interpreta při vystoupení, atakdál.) Po poslední písničce byl organizátor Blink, který se sám vášnivě účastnil stage divingu a crowsurfingu, nošen na rukách a bylo několik desítek sekund skandováno jeho jméno. Blink se snažil vymanit, ale publikum se nedalo. Kapely jsou vděčné, že mají kde hrát, publikum je vděčné, že má kam přijít, a organizátor je vděčný, že jsou všichni spokojeni. Tralala.

A Dead Forest Index hrají na Noisy za svitu svíček a jemného osvětlení. Na cédéčku přiznávají vliv Einstürzende Neubaten a Dead Can Dance, první se projevují v rytmice, druzí ve vokálech, na které kladou Australani velký důraz. Atmosféra je intimní, jen publikum občas rozesměje jedna dívčina, která po potlesku vyprskne Guys, you rule!. Po koncertu děkuje zpěvák a kytarista na všechny světové strany a dojatí odcházejí do zákulisí. Publikum je doprovází spokojeným dupáním na podlahu, což chlapci jistě obrečeli.

Za štěkotu Mesa Cosa z Lagoon valím za posledními zbytky cideru do stanu a hurá na Pictureplane. Ten předvádí možná nejlepší gig, co jsem od něj viděl, má narváno, i když už tak třicet let nemá co říct. Travis je očividně také dojat (mimochodem, už to není ten pařmen z Creepy Teepee 2010, tehdy čtyři dny nonstop, dnes nějaký vyklidněný...), říká publiku, že jsou beautiful people (s čímž rád souhlasím) a much love. Travise jsem ten den potkal na Journey, furt mi pokukoval po mikině, kterou jsem si nadělil na Ježíška a kterou mi pochválil. Tak jsem se zeptal, zda si mě pamatuje (na loňském Creepy jsem mu koupil jégra), a taky jsem se zeptal na jeho oblíbený festival. A první, ano, kutnohorské Creepy Teepee! Tímto zdravím A.M. 180 COLLECTIVE. A druhý někde v Mexiku, byť nevím, zda to nepřehodnotí. Jinak Travis – pořád v kanadách a tak – je sympaťák, na Creepy donesl whisky King Dudeovi a tady když požádala Stefanie ze Sleep ∞ Over o vodu, hned ji podal pivo, což slovy Stefanie bylo better. Na Forestu pokračovali experimentující Szo Szo Modern a Mongo Skato, na Lagoon zmíněný hardcore The Dance Asthmatics, taneční podklad hraný na nástroje z arzenálu PIL a zpěvák, že mu od řevu praskaly žíly. A pak už jen pozorování lidí na „dojezdu“ na Renegade a Tent a smutek, že už je to pryč.

Třetí den 95 %, nutno zčekovat Superstar, Oscar + Martin, Grayson Gilmour.

A jak to bylo s těmi hipstery? Já ani nevím. Ale jeden, který předvedl hodně dobrý witch house set na Regenade, chodil celé tři dny v pyžámku s kočičkami od pohledu z umělotiny – tak s ním bych ve stanu být nechtěl. Jestli se kradlo? Jistěže, dicks are everywhere. Ale co jsem vypozoroval, batoh, bunda, chlast, chlazení na chlast a zcela upřímně, na žádném festivalu jsem nenechával tak v klidu věci včetně chlastu ve stanu, jako na tomto. A nic. Co mě překvapilo? Čekal jsem, že si tu víc pokecám, ale místní si vás prakticky vůbec nevšímají, asi kvůli jejich přirozené slušnosti, tedy pokud nezačnete sami. A pokud sami začnou, většinou se vám omlouvají, že si vás vůbec dovolili vyrušit. Celkově jsem čekal větší úlet, festival je v jistém smyslu tradiční, na druhou stranu spoustu „věcí“ pravděpodobně nikde jinde nezažijete... Bylo to zvláštní, krásné, jiné, nepopsatelné. Ani jsem nebyl tak zničený jako obvykle po vícedenních akcích. Hm. V každém případě jsem si potvrdil, co jsem již dávno věděl: že to jde bez kompromisů. Teď jenom zařídit, abych tam mohl být každý rok.

Info

report Camp a Low Hum 2013
8. – 10. 2. 2013, Camp Wainui Wainuiomata, Nový Zéland
Text Václav / Full Moon #29> / 2013

www.alowhum.com
www.facebook.com/events/118562065012312

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z deníku dezorientované pouštní krysy aneb Junktown festival 2017

redakce 13.07.2017

Kromě kostýmů a úmorného vedra se mi při vzpomínce na Junktown vybaví všudypřítomné burácení motorů. Krásy života na postapo festivalu anebo Jak ho přežít.

Hudebníci nejsou herci - Russian Circles

redakce 18.11.2016

Trio krásných chlapů si své místo hledalo a nacházelo dlouho, tady u nás je milujeme a oni se nestydí hrdě hlásat světu, kam odlétají z teplejších krajin.

Přežít: Pripjať

redakce 29.10.2016

Reakce lidí na mé sdělení, že jedu do Černobylu a Pripjati, by se daly rozdělit do tří kategorií: První: „Super, tam chci taky!“ Druhá: „A proč?!“

Přežít: Cosa nostra na streche Banátu

redakce 11.09.2016

Kalendářní rok uvnitř mého časoprostoru zpravidla končí v druhé polovině srpna. Alespoň od té doby, co mi do života vtrhnul festival Banát.

Přežít: Sever (Oder-Neiße-Radweg)

redakce 20.08.2016

„Tak pěkná cesta a cíl úplně na hovno,“ povídá zničehonic zadumaně Marie na samém konci cyklostezky v Ahlbecku. To mi utkvělo v hlavě.

Jak hluboko dokáže klesnout umělec: Kid Cudi

redakce 29.01.2016

Kid Cudi začal postupně ztrácet soudnost a každý další počin, včetně bočního rockového projektu WZRD, byl průser. Pomyslným posledním hřebíkem...

Přežít v Rusku: Válka není, všude mír

redakce 22.12.2012

Pane učiteli pane učiteli, že jste byl doopravdickej voják a partyzán? Jinak byste to tak krásně nemohl složit!

San Francisco: You're gonna meet some gentle people there

redakce 14.10.2012

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře.

Of all the gin joints in all the towns in all the world...

redakce 10.08.2012

"Moonlight and love songs/ never out of date/ hearts full of passion/ jealousy and hate..." Vítejte v Rickově kavárně.

Přežít na třech kontinentech: vítejte v Maroku, vítejte v Turecku

redakce 07.08.2012

Jdu na sever, jdu na jih. Jdu do Afriky, jdu do Asie. "Brána Orientu" a "brána Západu". Thinking with portals.