Jan Šíma | Články / Recenze | 13.02.2022
Je jen málo osobností, které byly během svého života středem mediální pozornosti tak jako princezna Diana (Kirsten Stewart). Její životní příběh byl už vyprávěn mnoha způsoby. Ve snaze ji nahlédnout z nové perspektivy se chilský režisér Pablo Larraín, stejně jako ve svém dřívějším filmu Jackie (2016), odvrací od konvencí životopisných filmů. Nesnaží se o zachycení dobové atmosféry nebo o sledování vývoje postav v pozvolném dramatickém oblouku. Jeho záměr je především přiblížit Dianino subjektivní rozpoložení v momentu životní a emocionální krize. Její portrét je tak složen z pouhých tří dnů během vánočních svátků roku 1991, které má strávit s královskou rodinou v sídle Sandringham. Právě tehdy se její manželství s princem Charlesem (Jack Farthing) začíná pomalu chýlit ke konci.
Již od úvodní sekvence, v níž do sídla přijíždí sama a pozdě, je zřejmé, že se Diana míjí s tím, co se od ní očekává. Personál v čele s majorem Gregorym (Timothy Spall) naopak všechny úkony odvádí s perfekcionistickou důsledností, jeho úkolem je dohlížet i na to, aby princezna ze své role nevyčnívala více než ostatní členové královské rodiny. Každý den má daný harmonogram, vždy jsou pro Dianu nachystány šaty, které si má obléct, její budoucnost je omezována na roli, kterou má plnit. Jak si sama stěžuje svým dětem, v královské rodině splývá minulost s přítomností a pod nátlakem tradice se vytrácí veškerá spontaneita. Paralela, kterou vidí mezi svým životem a osudem popravené královny Anny Boleynové, ji stejně jako blízkost jejího rodného sídla vede k přemítání nad tím, zda si vybrala správnou životní cestu.
„Uvěznění“ v okolí královské rodiny je podáno vyhroceně, se zájmem o zprostředkování psychických stavů, nikoli o přesvědčivé vykreslení situace a ostatních postav. Působivé záběry okolní krajiny i samotného sídla evokují bezčasí, v němž Diana uvízla, v chodbách Sandringhamu zase kamera kopíruje její pohyby či k ní proniká do bezprostřední blízkosti a zapojuje nás tak do jejího prožívání jednotlivých situací. Podobně se soundtrack Johnnyho Greenwooda od klasických motivů často přesouvá k větší disonanci, která navozuje úzkost a paranoiu hrdinky.
Výrazná stylizace a bezmála teatrální herecký projev, ve kterém Stewart výraznými gesty napodobuje spíše mediální obraz než skutečnou osobu, mohou působit vyumělkovaně. Tento manýrismus ale skvěle vystihuje rozpoložení osobnosti, která musí pro své okolí neustále performovat, aniž by se sama rozhodla, jakou roli si vybere. Právě proto Spencer vyniká v nahlédnutí do nitra hlavní postavy. Stylistické postupy, které by se jinde mohly zdát jako přepjaté, naopak umocňují vyhrocenou emocionální situaci. Síla filmu pak spočívá v tom, jak díky upřednostnění osobního prožitku před realistickou rekonstrukcí událostí zachycuje tento zlomový moment Dianina života.
Jiří Procházka 29.06.2022
Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.
Jiří Přivřel 19.06.2022
Jiný Nick Cave. Ale přeci nechceme, aby pořád trpěl...
Maria Pyatkina 15.06.2022
Z archivu magazínu Full Moon odemykáme recenzi posledního alba belgické skupiny Balthazar u příležitosti jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome.
prof. Neutrino 11.06.2022
Po vydání mnoha provokativních bestsellerů jako Třetí Šimpanz nebo Svět, který skončil včera si ve své poslední knize vytknul za cíl srovnat nesrovnatelné. Vytvořil odvážnou tezi...
Veronika Jastrzembská 07.06.2022
Na nové desce The Dream navazují rozmanitostí a rozervaností napříč hudebními žánry, ovšem v jemnější a přístupnější formě.
Paulína Janičíková 21.05.2022
Naplnenie, ktoré prichádza po uvedomení si vlastnej osobnostnej esencie, je stelesnené v záverečnej skladbe a sprievodnom klipe Gentle...
Veronika Tichá 15.05.2022
Přestože jsou texty poměrně negativní, nevyzařuje z nich beznaděj, ale všechny emoce se dostávají ven a nebojí se být divoké, průbojné a drsné.
Michal Pařízek 08.05.2022
Theon Cross je členem Sons of Kemet nebo Seed Ensemble, v posledních letech shodně nominovaných na Mercury Prize, spolupracuje s Nubyí Garcia, Mosesem Boydem nebo rapperem Kanem.
Michal Pařízek 26.04.2022
Dionysus působí zcela jinak, aniž by Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance.
Tomáš Kouřil 19.04.2022
S novou nahrávkou vytanou vzpomínky na druhou půli nultých let. Sociální sítě neexistovaly, na koncerty se chodívalo na kapely, ale i jen tak potlachat...