Články / Reporty

Váhavý krok temnotou (Chelsea Wolfe)

Váhavý krok temnotou (Chelsea Wolfe)

ScreamJay | Články / Reporty | 30.04.2017

Stovky, tisíce dešťových kapek na předním skle. Smířlivý chlad, palčivá nostalgie. Holka v metru, co voní po třešňové Coca Cole, a ten připlešatělý podivín v obnošené flanelce, který si právě pořídil svůj první smartfone. Jejich malé příběhy a ten můj, sluchátky spoutaný ve tvém světě. Rajská Zahrada je dnes mé předpeklí. Takhle jsi to chtěla? Vzpomínám, když jsi hrála před Russian Circles, tehdy tak strašně plachá, přesto bezmezně strhující, když jsi ztratila hlas a dobyla uhrančivou masou Dobešku. A co teprve loňský Brutal Assault, místo těkavé něhy pulzující údery, odezdi ke zdi, s maximální metalovou intenzitou. Nebojím se zavřít oči, pokaždé, když odcházíš, jen mám stále větší strach je otevřít.

Temnota je ve své podstatě strašně plochá a upřímná, to jen člověk se naučil dávat jí takové tvary, jaké jí potřebuje dát. Chelsea Wolfe temnotu od prvopočátku tvaruje, aniž by ji zbavovala její upřímnosti, uvěřitelnosti. Jenomže ve Futuru to byl večer otazníků, večer dříve či později přiznaných rozpaků. Jacob Bannon poskládal své Wear Your Wounds do okázale hvězdné koncertní sestavy, já mu ale tentokrát nešel naproti. Popravdě, letošní desku jsem si poslechl pouze dvakrát, den před koncertem. Čert ví, jestli je to jeho toužebně odžitá srdcovka a nebo žánrově nejednoznačná, stylová kulisa. Neustále mi tím připomíná projekt Palms s Chinem Morenem, formálně sympaticky poskládané, pro mě však stroze neosobní. Eponymní otvírák beru, baví mě ten refrén, ta gradace, jenže živě je neustále cítit potlačený temperament. Krotký rebel, u kterého sledujete každé gesto, jako by každou chvíli chtěl vyrvat mikrofon a vyřvat se do prostoru, jenže to se nestane. Víte to, přesto stále čekáte.

Proměna charismatického, drzého "floutka" v plachého Justina K. Broadricka (Jesu, Godflesh), podtržená větší než studiovou tíhou. Smířlivé, vláčné kontrasty. Chvílemi nekonečná bloudění, hledání sebe sama v táhlých plochách, nakousnutá občasným progrockovým sólem. Jacobova mimika tomu všemu, zdá se, věří. Písničkář se zavřenýma očima, co svírá v náruči svou basu, rozdává, ale nic si nebere nazpět. Wear Your Wounds zůstávají monologem, namísto prožitků ticho na baru, hledání slov v postupně řídnoucím davu. K Chelsea Wolfe se otáčím s důvěrou, havraní lady v předklonu, vysvobozuje nekonečné intro zvláštní živou verzí hitovky Feral Love. Jen střípky, motivy, dýchavičné tempo a překvapivě plochý zvuk. Ne, tohle ani zdaleka nepůsobí tak naléhavě, intenzivně jako na Dobešce (potažmo Assaultu).

Vše je čitelné, možná víc, než bych chtěl. Carrion Flowers tentokrát bez zhouby, empatická After the Fall popírá svou elektronickou mezihru a bezohledně eskaluje v somatické kytarové defilé. I když červená víle úplně nesluší, pro mě nejsilnější okamžik celého večera. Dlouhý valčík, váhavé doteky, mrazení mezi lopatkami. Nezaměnitelná Survive má sice sílu refrénu, jenže všechno na úrovni studiové produkce. Jako by se vrátila daleko před poslední desku Abyss, jako by jí okolnosti nutily popřít některé prožité příběhy. Nechci čekat víc, ale taky nechci odcházet s málem. Zavírám oči, třeba bude příště zase líp.

Info

Chelsea Wolfe (us) + Wear Your Wounds (us)
26. 4. 2017 Futurum Music Bar, Praha

foto © Romana Kovacsova

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.